ROZHOVOR | Na den přesně před dvaceti lety zmrazil podobný gól celou Letnou. Ta však potom explodovala radostí, trefa Horsta Siegla totiž znamenala vítězství nad Barcelonou. Tentokrát zůstal stadion zmražený – patička Martina Šlapáka poslala Příbram do vedení, které středočeský klub na Letné ještě zvýšil a poprvé v historii vyhrál.
Dal jste už někdy takový gól?
„Jestli si dobře vzpomínám, určitě ne. Bylo to patou, improvizoval jsem. V té situaci mě to napadlo, zkusil jsem to a vyšlo to.“
Jiří Jarošík říkal, že takový gól se vám povede tak jednou za deset let...
„Jo, asi jo. Když to říká... Já jsem do té situace šel s tím, že chci dát gól, a bylo mi jedno jak. Udělal jsem to tak, jak mě to v tu chvíli napadlo.“
Jak si vysvětlujete, že jste na jaře ještě nevyhráli, a najednou porazíte Spartu, která měla v úvodu spoustu šancí?
„Musím říct, že my v každém zápase přežijeme určité takové situace, které jsou proti nám, ale vytvoříme si i nějaké šance. Já jsem taky ještě nějakou měl, kterou jsem měl vyřešit líp. Na druhou stranu, je chyba Sparty, že nedokáže proměnit gólovky. My jsme je proměnili, díky tomu jsme vyhráli.“
Věřil jste, že můžete na Spartě vyhrát?
„Určitě. V kabině jsme si před zápasem řekli, že se tady nemáme čeho bát. Mají tam pár stejně starých nebo mladších kluků než jsme my, šli jsme proti nim s otevřeným hledím a vůbec jsme se nebáli.“
Nebáli jste se ani ve chvíli, kdy měla Sparta v prvních třech minutách tři gólové šance?
„Jo, to nás zarazilo. Minutu před zápasem jsme si říkali: Pojďme na ně, není se čeho bát, vlítneme na to, budeme hrát vysunutý presink... A najednou tady to. Ale to byly individuální chyby, které se pak už nestaly.“
Jak těžké je porazit současnou Spartu?
„Vezme to spoustu sil. Pro mě osobně to bylo hodně těžké, musím říct, že ve čtyřicáté minutě jsem lapal po dechu a už jsem potřeboval přestávku, abych si odpočinul. Sparta je silný tým, bere vám spoustu sil. Ale to, že jsme ji porazili, bylo určitě i naší kvalitou.“
Kdy jste začal ve vítězství věřit?
„Já osobně, když jsem se podíval na hodiny a byla nějaká osmdesátá sedmá minuta. Do té doby jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, prostě jsem jen pořád hrál na hranici křečí.“
Když jste vedli 2:0 a ubíhal čas, narůstala ve vás euforie, která vám i proti křečím pomáhala?
„Jo, myslím, že jo. Druhou půli jsme měli i pěkné kombinační situace, hráli jsme, co jsme potřebovali. Když vedete 2:0, držíte míč vepředu, vybojováváte auty a tak. To nám vyšlo.“
Přemýšleli jste o tom, že jste první tým Příbrami, který vyhrál na Letné?
„Ano. Bavili jsme se o tom v kabině. Pan Větrovský (ředitel klubu – pozn. red.) nám to říkal. Hrozně si toho ceníme.“
Taky jste dost zamíchali bojem o titul...
„Tak toho si taky ceníme. (směje se) My se o tom bavíme v kabině, ale spíš řešíme sami sebe než někoho kolem.“
Na jaře jste ještě nevyhráli. Nakopne vás tahle výhra?
„Určitě. Každý úspěch pomůže, zvlášť vítězství na Spartě. Pro mě osobně je to obrovský úspěch. Obrovský.“
Je pro vás úspěch i to, jak jste hrál vy sám? Byl jste u všeho důležitého, pořád jste byl v pohybu, aktivní při napadání...
„Trenér to po mně vyžaduje. Vím, že kdybych to nedělal, nebudu hrát. Vím, že musím napadat, hrát takhle, protože jinak hrát neumím. Kdybych tam chodil, hrát nebudu.“
