Navenek působí svérázně, ale i Jaroslav Hřebík mnohdy roztaje. Třeba když mu celý tým poděkuje za to, jaký je naučil hrát fotbal. Po stříbrném turnaji mu darovali podepsaný dres všemi hráči a velký plakát s nápisem: „Trenére, děkujeme!“
Jaroslav Hřebík stojí doma v obýváku, v ruce drží dar od svých svěřenců a jen těžko nachází slova. „Podívejte, ještě teď mi stojí chlupy, když se na to dívám,“ říká.
V jeho očích v tu chvíli vidíte něco zvláštního. Výjimečného. Sdílíte s ním pocit, kvůli kterému vlastně mládežnický reprezentační výběr převzal.
Fotbalisté mu děkují, že je něčemu naučil. Něco jim předal.
„Měli jsme štěstí, že jsme na trenéra Hřebíka narazili,“ přiznal i Ladislav Krejčí, jeden z nejdůležitějších článků reprezentační devatenáctky.
Pro Hřebíka je to pocta. Taková slova jej těší. „Od kluků je to strašně hezký.“
Tohle všechno podtrhuje fakt, že se na šampionátu v Rumunsku vytvořila super parta, která se starala o vynikající atmosféru v kabině.
„Bylo to neuvěřitelné. Strašně jsme si to tady užívali a všem nám je líto, že to končí. Uvědomujeme si, že pan Hřebík už nás nemusí nikdy trénovat,“ hlesl Krejčí.
Ani Hřebík nedokáže říct, co by ho na turnaji vyloženě zklamalo. „Bylo to parádní po všech stránkách,“ přemýšlí. „Atmosféra a odvedená kvalita celého našeho kolektivu byla výjimečná.“
Hráči se ale shodují, že za tím vším stojí jeden muž – právě Jaroslav Hřebík.
„Bez něj bychom takový fotbal nehráli. Hodně nám toho dal a jsme na to hrdí,“ dodává Krejčí, který stejně jako většina hráčů v devatenáctce končí.
Hřebíka teď čeká nová práce s novými nadějemi.
