PŘÍMO Z JAPONSKA - Když vystoupil z autobusu před hotelem Buena Vista v Macumotu, pod očima měl pořádné „pytle“ a slova z něj padala pomaleji než obvykle. Jan Rezek strávil se spoluhráči dvacet hodin na cestě do Japonska, nejdřív v letadle, pak v autobuse.
A během téhle štreky se spolu s ostatními připravoval i na sedmihodinový časový posun.
Jaká byla cesta?
„Byla dlouhá, ale byli jsme na to dobře připravení. V letadle jsme měli dost času na to, abychom se vyspali. Měli jsme každý jednu trojsedačku, mohli jsme se natáhnout.“
Zdrželo vás mezipřistání v Kazachstánu?
„Jedno mezipřistání jsme měli, ale už ani nevím, kde. Spal jsem. (směje se) Cestou zpátky nás čekají dvě. To bude o něco delší.“
Zabavili jste se nějak cestou, nebo jste spali?
„Každý měl svoje časopisy, knížky, filmy... Ale dostali jsme instrukce, kdy a jak dlouho máme spát, abychom se s časovým posunem co nejlíp vypořádali. Podle toho, co jsem viděl, se tím každý řídil.“ (směje se)
Jaké to byly instrukce?
„Spali jsme od jedenácti hodin do jejich tří, poslední dvě hodiny jsme se snažili nespat, abychom tady pak měli co nejmenší problémy.“
Dlouhá byla i cesta autobusem z Nagoje, že?
„Ta byla delší, než na co jsme byli připravení. Navíc tam byla jedna nucená přestávka, museli jsme si zajít na záchod, jinak bychom to museli řešit PET lahvemi.“
Letěl s vámi Pavel Horváth – seděl jste se s ním?
„Letěl s námi, ale pak jel do Kóbe šinkanzenem, rozloučili jsme se na letišti. On byl vzadu s rodinou, my všichni ostatní jsme po těch prášcích spali.“
Jak myslíte, že se s posunem vypořádáte?
„Určitě dobře. Ještě je čas, určitě dostaneme prostor, abychom se z toho mohli vyspat.“
