ROZHOVOR | V reprezentaci je s dvouletou přestávkou už od roku 1996. Kustod Jiří Šíma zažil pověrčivou generaci kolem Pavla Nedvěda a Karla Poborského, i tu současnou, kterou místo rituálů a karet baví spíš herní konzole.
„Dnes hrozně dbají na to, aby měli menší, zeštíhlené dresy. Trénují i v posilovně, chtějí ukazovat svaly,“ usmívá se veterán v realizačním týmu.
Jak je náročný přesun týmu na soustředění?
„Moc ne. Jeli jsme autem a sem to je jenom kousek, 450 kilometrů. Když to bylo v Portugalsku nebo v Anglii, bylo to složitější, protože letecké transporty jsou váhově omezené. Teď jsme jeli dvěma auty, v pohodě jsme to převezli. Máme s sebou devět beden, dvoje kompletní tréninkové věci... Brali jsme hráčům tašky, aby se nemuseli zdržovat na letišti. Máme i zdravotní materiál, stoly a tejpy pro maséry. Sice jsme ta dvě auta nafrkli po střechu, ale nijak náročné to nebylo.“
Jak dlouho tolik věcí balíte?
„Dělali jsme to průběžně, protože něco balíme ve spolupráci s maséry, doktory, něco jen s kolegou. Věnovali jsme tomu tak týden.“
A jak vypadá vaše práce pak přímo na místě?
„Je to klasický stereotyp. Vstanu v šest hodin, připravím klukům věci na trénink, dofouknu balony, připravím pití – iontové nápoje, kopačky pro kluky. Na ten systém si člověk zvykne rychle. Odpoledne se to opakuje před druhým tréninkem, je to dvojí práce v jednom dni.“
V kolik chodíte spát?
„Večer už mám po večeři čas pro sebe. Posedíme, popovídáme, zhodnotíme den... Já jsem si vzal zajímavou knížku, Lubomíra Štrougala – včera jsem ji četl a šel jsem spát někdy ve čtvrt na dvanáct. Mně šest hodin spánku stačí, kolega, kterému je šestadvacet, samozřejmě potřebuje spát déle.“ (usmívá se)
Jak se práce kustoda mění s časem? U reprezentace jste s přestávkou od roku 1996.
„Mění se to hodně. Už v týmu nejsou dvě věže, Jenda Koller s Vráťou Lokvencem. Oni vyžadovali XXL, dneska mají kluci všechno oblečení malé, upnuté. Velkou část tréninku tráví v posilovně a oni rádi ukazují svaly. (směje se) Chtějí velikosti M, L, XL mají jen Jarda Drobný s Péťou Čechem, gólmani. XXL už se dneska týká jen realizačního týmu.“
To ale není jen tím, že jsou teď v reprezentaci menší hráči, ne?
„Ne. Chtějí všechno zeštíhlené, krátké, malé... I zápasové věci. Milan Baroš má poměrně vyrýsovanou figuru, ale má emko. Kdyby to bylo před patnácti lety... Kuka, Kadlec, ti chtěli XL. Pavel Nedvěd taky, až když si zvykl na něco jiného v Itálii, chtěl elko. Velikost M neměl vůbec nikdo. Dneska je tak osm kluků v emku a třináct v elku.“
Má někdo speciální požadavky na oblečení?
„Ani ne. Někdo chce elasťáky, někdo slipy, někdo chce pod tričko něco teplého, to je běžný standard, na který jsou zvyklí z tréninků v klubech.“
Kdo je nejvíc zimomřivý?
„Rosa s Jardou Plašilem. Ti nenosí trenky, ale tepláky. Když trochu zafouká, hned chtějí šusťákové bundy. Když se podíváte, Sivok má dneska krátký rukáv, Rosa by už na sobě měl pomalu dvě bundy. Venca Pilař je taky zimomřivý. Ale všimněte si, že dneska už kluci na tréninku vůbec nepoužívají stulpny, má je jen Vláďa Darida. Jinak trénují v ponožkách.“
O kopačky se starají sami?
„Ano. My jim je jenom převážíme v bednách.“
Musíte je honit k tomu, aby si čistili kopačky?
„Ne, to vůbec ne. Jsou to profíci, většina jich hraje v zahraničí, naučili se tam tyhle návyky. S tím nejsou vůbec žádné problémy. Maximálně chtějí vyměnit špunty nebo dotáhnout kolíky.“
S kým jste měl kdy v reprezentaci nejvíc práce?
„To byli ti první profíci, kteří šli do zahraničí. Pavel Kuka s Mírou Kadlecem – ti byli hodně nároční na oblečení. Když někde chyběla tkanička nebo byla natržená stulpna... Byli průkopníci obrovské náročnosti.“
Řeší ještě hráči, jestli hrají v bílých, nebo červených dresech? Dřív chtěli být pořád v bílých...
„Historicky se v bílých dresech nejvíc dařilo. Kdyby si mohli vybrat, jako že nemůžou, chtěli by v nich být pořád. Všimněte si, že i Péťa Čech v Chelsea hodně chytá v bílém dresu. To u nás nejde, protože když hrajeme v červené, většinou jsme proti bílým. Evropa je z velké části červenobílá. Už Karel Brückner říkal: Já nevím, s kým budeme hrát, abychom se vešli ¨do barevných kombinací.“
V tomhle byla nejpověrčivější generace kolem Karla Poborského, že?
„Ano. To už zmizelo. Takové věci jako jít první na hřiště, stát vedle brankáře, být poslední v řadě... To už tolik není. Kluci mají jiné zájmy, je to jiná generace. Mají playstationy, sluchátka na uších...“
Rituály tedy tahle generace už nemá?
„Právě že ne. Už jsem je hodně dlouho neviděl. V tomhle byl největší blázen Méďa, Pavel Nedvěd. I to jeho křižování... Ten byl hodně pověrčivý. Chtěl sedět na tom a tom místě v kabině, obouvat první jednu kopačku a podobně. To se teď moc nenosí – kam je posadíte, tam sedí. Ať to jsou Čech, Hübschman, Pilař nebo Jiráček.“
