ANALÝZA SPORTU | Když patnáct minut před koncem semifinále play off o mistrovství světa proti Švédsku střídali halvbeky Jakuba Jankta a Lukáše Masopusta Aleš Matějů a Milan Havel, byl to jeden z nejmučivějších pohledů. „Dopinkat“ zápas na 0:0 a třeba to vyjde na penalty, jako by mimochodem říkal kouč Jaroslav Šilhavý. Je to status quo, v němž reprezentace už šestnáct let přešlapuje speciálně ve vztahu k mistrovství světa.
Bez přehánění celá země na začátku tohoto tisíciletí žila reprezentačním fotbalem. I mámy, které na něj jinak nekoukaly, obdivovaly mladého Milana Baroše a slavily jeho góly, jako by byl i jejich syn.
Vůbec všichni se tak dlouho radovali, až se úplně zapomnělo, že jednou to po klucích s dlouhými vlasy po vzoru módemanů z Itálie bude muset někdo vzít. Když se tahle generace začala od roku 2006 postupně vytrácet, přicházel český fotbal nezadržitelně i o pozice vybojované v top evropských klubech. Naše dnešní zastoupení v nich je buď žádné, nebo zanedbatelné podle toho, kam řadíte dosavadní kariéru Patrika Schicka a Tomáše Součka, dvou největších postav současnosti.
Čtvrtfinále EURO 2012 se stalo spíše medvědí službou, lichým důvodem, proč znovu odkládat kritické debaty o stavu českého fotbalu. A přitom už tehdy na ně bylo pozdě, protože okolní země s podporou státních aparátů rozjížděly obří plány na nápravu místního fotbalu. A víceméně z toho už několik let všechny těží.
Zatímco v Česku se dál frčí po tobogánu dolů. V poslední době to jen horko těžko brzdila Slavia, jež dokázala národní mužstvo po kilech saturovat svými hráči ve formě. Nebýt jí, byl by ten stav ještě mnohem horší.
Teď stop. Vraťme se někam do první poloviny loňského července, těsně za úspěšné tažení reprezentace do čtvrtfinále EURO.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
