Tibetský mnich je prý v porovnání s ním ukřičený trhovec. Zico je prostě ztělesněním klidu a rozvahy. Tak lidé z jeho okolí popisují bývalého skvělého internacionála, čerstvého kouče CSKA Moskva a nového šéfa exslávisty Tomáše Necida.
Pro Zika je trenérské povolání postaveno na dvou pilířích: na dialogu a opakování. „Nedělám to, co jsem jako hráč nesnášel. Takže nikomu nic nenařizuji! Vést rozhovor je nezbytné ve fotbalu i v životě a na tom stavím. S hráči mluvím a vždy jim nechám možnost vybrat si,“ vysvětluje.
Svoboda a možnost volby, to jsou pro Zika zásadní momenty. „Nechci, aby mě hráči poslouchali jako ovce. Chci, aby mě vyslechli, pak se svobodně rozhodli a udělali to, co v daný okamžik na hřišti považují za nejlepší řešení.“
Mluvit, mluvit. To je pro Zika tak důležité, že ze svých překladatelů v Japonsku a pak v Turecku udělal doslova instituce. „Turci byli zvyklí jen poslouchat příkazy. Tak jsem je to snad odnaučil,“ vzpomíná na nedávné angažmá ve Fenerbahce.
Brazilský fotbalový trenér Zico. • Foto archiv Sport
Obránci Alexovi přístup kouče občas dokonce vadil. „Někdy by klasika neuškodila. Jenže Zico to prostě neumí, nikdy nezvýší hlas, nikdy se nehádá. Poznáte na něm, že je naštvaný, ale nikdy složité situace nevyhrocoval,“ prozradil. „Tibetský mnich je proti němu ukřičený nervozní trhovec.“
Opakování matkou moudrosti. Tuhle poučku Zico také dobře zná a staví na ní. „Hrát fotbal je mechanická záležitost,“ říká a přiznává, že nemá vzdělání a znalosti jako jeho zkušenější krajané v čele s Carlosem Albertem Parreirou, Vanderlei Luxemburgem či Luizem Felipem Scolarim.
„Fotbal je jako čištění zubů,“ dodává. „Musíte se naučit základní pohyby a jejich mechanismy si zafixovat v hlavě. Zpracování míče, centry vzduchem i přízemní přihrávky, střely, hru hlavou...to všechno tréninkem v mozku zakotvíte a pak využíváte.“
Co Zico považuje za svoji přednost? „Mám od přírody dar sledovat hráče, poznat, co dělá špatně, a odnaučit ho to. Naučit ho, jak to dělat dobře. Když jsem hrál, udělal jsem víc dobrých rozhodnutí než těch špatných. Teď toho využívám,“ říká.
Podle svých slov vyznává pohledný fotbal. „Podívejte se kolem, kolik týmů hraje na obranu a nedá se na to koukat. Mám rád, když se moji svěřenci na trávníku baví a předvádějí útočnou hru,“ přiznává.
„Jasně. Jsme zodpovědni majitelům nebo vedení klubů, ti nás trenéry platí. Jenže jsou hranice, za které by žádný kouč neměl nikoho pouštět,“ prozrazuje Zico něco ze svojí filozofie. „Já stavím mužstvo. Jenom já a nikdo jiný mi do toho nemá co mluvit.“
Zico, který nejslavnější léta zažil na přelomu 70. a 80. let minulého století, byl pro mladší generace Brazilců vždy víc než Pelé, kterého nikdy neviděli hrát. Jediným stínem jeho hvězdné kariéry byl fakt, že se nestal mistrem světa.
Konec hráčské kariéry strávil v Japonsku, kde mu média a fanoušci přezdívali jednoduše - Bůh. Jako trenér vedl Kašimu, v roce 2002 převzal místní reprezentaci, u níž skončil po výbuchu na MS 2006. „Věřil jsem svému týmu víc než hráči. Podobnou chybu už nikdy neudělám,“ přiznal pak.
Traduje se, že po příchodu do Fenerbahce reprezentační gólman Demirel zpochybnil Zikovu kopací techniku. Brazilec mu pak přes cvičnou zeď nasázel pět gólů – a byl klid. Zikovy fotbalové schopnosti už nikdy nepřišly na přetřes. S trenérskými to bylo horší. „To, co jsem od novinářů zažil po příchodu do Turecku, nemá obdoby. Už nikdy mě nic nemůže rozhodit,“ vzpomíná.
Zico loni dovedl Fenerbahce do čtvrtfinále Ligy mistrů, poprvé v klubové historii, a v Istanbulu byl nakonec za krále. Jenže po vyřazení favorizovanou Chelsea se rozhodl dokončit sezonu a odejít. „Brzo se objeví ve velkém klubu,“ předvídal tehdy londýnský list Times.
 |
V nedělním deníku Sport najdete: |
| » celý článek o Zicovi O čem mluví: » Proč nechce do Brazílie? » Kdy zářil? |
