Mikolanda po transplantaci poprvé hrál: Mamka se o mě bála

Jak jste se svým návratem na trávníky spokojen?
„Nemůžu být spokojený, když jsme prohráli, to rozhodně ne. Ale samozřejmě jsem rád, že jsem vydržel celých devadesát minut a bylo to celkem v pohodě. I když ještě naběháno nemám, zápasový rytmus mi chybí.“

Překvapilo vás, že jste na hřišti vydržel celých devadesát minut?
„Přiznám se, že ano. Taky jsem měl během zápasu dvě pětiminutové pasáže, kdy jsem vůbec nemohl a potřeboval jsem si vysloveně odpočinout.“

Vynahradí vám zklamání z porážky aspoň fakt, že jste skóroval?
„To ne, protože jsem měl čtyři šance a proměnil jsem jen jedinou. To rozhodně neodpovídá mému typickému průměru. Ale je hezký, že jsem po čtyřech letech dal v soutěžním zápase zase gól. Z toho malou radost mám.“

Jirny jsou suverénem soutěže. Překvapilo vás, že jste proti nim měl tolik šancí?
„Na jednu stranu ano. Na druhou stranu Zápy mají tak kvalitní mančaft, že si šance vytvoří v každém zápase.“

Co hráči soupeře? Jak vás brali?
„Úplně v pohodě. Většinu z nich znám, bylo to v klídečku. Všechny souboje férové, nebyla tam žádná záludnost. Měl jsem z toho dobrý pocit.“

Používáte při zápasech nějaký chránič své transplantované ledviny?
„Ne, ne. Ve čtvrtek jsem byl u profesora Viklického a bavili jsme se o tom. On sám je toho názoru, že ledvina je už zakořeněná mezi břišními svaly, takže nějaký její chránič by spíš byl takový terčík. Sám se docela dobře chráním a jsem rád, že jsem nedostal ránu balonem nebo nějakým tvrdým zákrokem. Myslím, že to v tomto ohledu bude jen lepší a lepší.“

Byla v hledišti i vaše matka, která vám ledvinu darovala?
„Přijela táta s mamkou, samozřejmě i přítelkyně, přišli i kluci z Viktorky, které trénuju, a další známí. Mamka se samozřejmě bála, ale měla radost, že jsem to takhle zvládl.“