ROZHOVOR | Od chvíle, kdy v bělehradském finále celému světu poprvé představil svůj vršovický dloubák, uteklo už šestatřicet let, vynález Antonína Panenky však na brankáře platí dodnes. Jako tehdy na Seppa Maiera. „Protože žádný gólman nikdy nezůstane stát. To je při tomhle dloubáku klíčové,“ vysvětluje legendární záložník Bohemians.
Hned jak viděl v televizi Pirlův penaltový dloubák, bylo mu jasné, že druhý den zase ožije příběh jeho slavné bělehradské penalty. „Takových třicet čtyřicet lidí mi už určitě volalo,“ hlásí se smíchem Antonín Panenka.
Těší vás, že si komentátoři na celém světě hned vzpomněli na vás?
„Samozřejmě, jsem na to pyšný. Nebojím se říct, že ta moje penalta vstoupila do dějin světového fotbalu. Pokaždé, když to takhle někdo kopne, všichni říkají: To je Panenkova penalta. Těší mě to.“
Jednou jste ale říkal, že k její slávě přispělo i vaše snadno zapamatovatelné jméno.
„To jo. Kdybych se jmenoval třeba Vopršálek, nikdo z Angličanů to nedokáže vyslovit a já bych měl asi smůlu.“ (směje se)
Jenže teď si vás zase všichni pamatují jen kvůli té penaltě. Není to nespravedlivé?
„Je to věc, která mě asi nejvíc proslavila. Snažil jsem se hrát pro lidi, měl jsem spoustu jiných gólů nebo přihrávek, ale tahle penalta to všechno přebila. Na druhou stranu jsem rád, že už od té doby vyrostly další dvě generace a všichni o ní stále vědí. I malé děti. To je příjemné.“
A i po letech se při ní gólmani nechají nachytat. Čím to je?
„Protože žádný gólman nikdy nezůstane stát. To je při tomhle dloubáku klíčové. Sleduju brankáře už dlouho a mám ověřené, že z 99 procent stát nezůstanou. Možná někteří reagují opožděně, možná někdo čeká déle, ale ze své osy se dostanou vždycky. A proto to pak nechytnou.“
Jak jste na to vlastně přišel?
„S gólmanem Bohemky Zdeňkem Hruškou jsme vždycky po tréninku pilovali penalty. On pořád vyhrával, tak jsem přemýšlel, co bych vymyslel za kulišárnu, abych to zvrátil. A napadlo mě tohle.“
Kolik jste takových penalt kopal?
„Kolem třiceti.“
A spletl jste se?
„Jednou jsem ji nedal. Tehdy jsme s Bohemkou hráli přátelák ve Vodňanech, to bylo ještě před tím mistrovstvím Evropy v roce 1976. V ostrých zápasech jsem to proměnil pokaždé.“
Vždyť už to od vás gólmani museli čekat, ne?
„No jo, čekali, ale stejně zase nikdy nezůstali stát.“ (směje se)
Co je na takové penaltě nejtěžší?
„V podstatě nic. Akorát to musíte mít natrénované, nejde to kopnout jen tak z voleje. Základní princip je takový, že musíte svým pohybem a očima utvrdit brankáře v tom, že to kopnete normálně. To je jediný problém.“
Na co si musí dát střelec pozor ještě?
„Hlavně si musí dostat brankáře tam, kam chce. A pak to taky nesmíte kopnout příliš velkou silou, protože když míč letí rychle, mohl by se gólman ještě reflexivně zastavit a třeba tam strčit ruku.“
Takže míč musí letět co nejpomaleji.
„Přesně tak. Ideálně by to měl být takový pomalý oblouček.“
A to Pirlo neudělal. Na rozdíl od vás se také rozebíhal z krátké vzdálenosti.
„Ano, já měl rozběh delší. Dělal jsem to tak vždycky z jednoho prostého důvodu. Díky tomu jsem měl čas podívat se, co bude brankář dělat. Když to kopete z jednoho metru, čas na tohle nemáte.“
Může s trochou cviku takovou penaltu kopnout každý?
„Musíte na to mít povahu. A taky kopací techniku. Těžko by to takhle mohl kopnout nějaký obránce, který míče celý zápas jen odkopává. “
Přemýšlel jste někdy nad tím, co by se dělo, kdybyste tu penaltu tehdy nedal?
„To je jednoduché. Byl by teď ze mě soustružník v ČKD s pětatřicetiletou praxí.“
Musel to mít Pirlo rozmyšlené dlouho dopředu?
„Určitě, myslím si, že to musel vědět předem. Minimálně už ve chvíli, kdy zápas došel až k penaltám. A možná i dřív. Vzít si míč, postavit si ho na zem a v tu chvíli si říct, že to kopnu takhle, to nejde. Teda jde, ale procento úspěšnosti je pak daleko menší.“
Která z penalt je hezčí – vaše, nebo ta Pirlova?
„Já měl možná dloubák o něco vyšší a asi ne tak prudký. Ale v principu je to jedno. Hlavní je, že dáte gól. O nic jiného nejde.“
