Kuchař Ridi: Se synem vezmeme balón a kopeme na ulici. Po italsku
V Česku se proslavil svým kuchařským uměním. O Italovi, který zakotvil v srdci Evropy Emanuelu Ridim slyšel každý, kdo holduje skvělé gastronomii. Jako správný Ital miluje fotbal. I proto k tomuto sportu přivedl svého syna Giacoma a podpořil projekt Pražského fotbalového svazu Můj první klub.
Jste známý spíše jako kuchař, co vás vedlo dát svého syna na fotbal?
U nás v Itálii se narodíte a hned je povinnost si jít kopat s balónem. Když jsem byl malý, tak můj první sport určitě byl fotbal. To stejné nás vedlo u Giacoma.
Jaké vnímáte přednosti fotbalu?
Mě se líbí i tenis, ale fotbal znamená skupinu lidí, tedy to je dobré pro děti, které mezi sebou mohou být kamarádi a hrát společně. Pomáhá začleňovat do společnosti.
Vzpomenete si, jak vypadal vůbec první trénink Giacoma, když jste jej přivedl na fotbal?
Poprvé to bylo ve školce. Přišel jeden tatínek, že trénuje na Stodůlkách již tak malé kluky, tak zda nechci svého syna dát také na fotbal. On je samozřejmě hodně temperamentní a ještě tolik neposlouchal, ale jeho první klub byly Stodůlky v pěti letech.
Jaký vy osobně máte vztah k fotbalu?
Zeptejte se manželky. Každá neděle je svatá, protože je italská liga. Mezi tím hraje Sparta či koukám na Ligu mistrů nebo Evropskou ligu.
A hrával jste fotbal i aktivně?
Když jsem byl malinký, tak jsem hrál na Elbě, ale v šestnácti jsem přestal. Nejspíše jsem zrovna obrovským talentem nebyl.
Co vás na té hře nejvíce bavilo?
Trénovali jsme asi třikrát týdně, ale hlavně jsme se těšili na ten sobotní nebo nedělní zápas.
Vnímáte, že vám fotbal dal i něco do života?
Fotbal mi dal možnost být mezi lidmi a vůbec lidem porozumět, jelikož každý v tom týmu je jiný, ale hrajete za jeden tým se stejným cílem.
Jakým způsobem vy jako otec nyní podporujete ve sportu svého syna?
Vozím jej na tréninky, ale myslím si, že rodiče by tam moc být neměli, jelikož se všichni chováme jako trenéři. Já hlavně věřím, že můj syn bude co nejvíce sportovat, protože sport je velmi důležitý. Vyčistí vám hlavu, získáte kondici a prostě bez sportu se podle mě nedá žít.
Chodíte si společně s Giacomem zakopat na nějaký plácek či hřiště?
Toho času mnoho není, tak si chodíme kopat například naproti mé restauraci. Vytáhneme balón a kopeme si na ulici. Tedy postaru, po italsku. Raději jej nechám v rukách trenérů, kteří tu jsou od toho, aby naučili děti kopat.
Vnímáte již i v tak nízkém věku u svého syna nějakých ambicí, čeho by chtěl dosáhnout?
Teď je ještě malý, ukáže se později. Navíc je potřeba také trocha štěstí. Já budu rád za cokoliv, především ale, aby sportoval a měl z toho radost.
Chodíváte na jeho tréninky nebo i celá rodina?
Chodíval jsem spíše já tak dvakrát týdně a díky tomu jsem se seznámil i s dalšími rodiči.
Věnuje se Giacomo i jiným sportům mimo fotbal?
Hraje také tenis a začíná se mu moc líbit. Je to dobře, že dělá více sportů. Vyzkouší si více pohybů, i když spoustu z nich využije ve většině sportů. Jde vidět, jak se postupně zlepšuje.
Můj první klub je náborová kampaň do pražských fotbalových klubů, co vy byste ostatním rodičům doporučil, proč dát své dítě na fotbal?
Každý miluje balón a chce do něj kopat, tak je povinností rodičů, dát své děti na fotbal. Já doufám, že tento projekt napomůže k tomu, aby hrálo fotbal více dětí. Já si pamatuju Českou republiku s Nedvědem, Poborským, Šmicerem, obrovští talenti, ale teď to vypadá, že děti možná fotbal hrají méně. Tak dejme všichni děti na fotbal a třeba budeme všichni slavit nějaký titul.
Jaký je rozdíl mezi českým a italským fotbalem?
V Itálii se narodíte a rodiče vás hned dají do nějakého klubu. Hned nosíte dres oblíbeného klubu, kterému se ve vaší rodině fandí. Občas se vás třeba strejda snaží přetáhnout do jiného družstva. U nás je fotbal taková modla. V České republice vidím, že když se hraje mistrovství Evropy nebo světa a Česko je ve čtvrtfinále, tak si celý národ vzpomene, ať žije fotbal. Když budeme dávat naše děti na fotbal, třeba jednou budou Češi ve čtvrtfinále nebo i dál.
Giacomo Ridi: Baví mě dělat kličky i dávat góly
Giacomo, co tě vedlo k tomu, že ses rozhodl hrát fotbal?
Rozhodlo to, že jsem začal chodit do školky, kde jsme hráli s kamarády fotbal, tak jsem se rozhodl ho hrát. Jako první jsem hrál za Stodůlky, kam mě přihlásil táta a pak jsem hrál za Duklu.
Vzpomínáš si na první trénink, když tě na něj rodiče vzali?
Vzpomínám. Dělali jsme kličky. Běhali jsme kolečka. A pak jsme šli hrát fotbal proti sobě.
Co tě na fotbale nejvíce baví?
Baví mě dělat kličky i dávat góly. A že tam můžu být s kamarády.
Chodíváte s tátou někam kopávat?
Nejčastěji před tátovu restauraci.
Chodí táta na tvoje tréninky?
Jo chodí. A volává na mě: „Makej, makej, střílej, střílej.“
Kdo je tvým fotbalovým vzorem?
Nejlepší je Ronaldo. Toho jsem teď začal mít rád. Dává totiž hodně gólů a dělá dobrý kličky. Když vyhrál Zlatý míč, tak mi to hned ráno máma řekla. Pak taky mám rád Pavla Nedvěda a Davida Lafatu.
Čeho by si chtěl jednou dosáhnout?
Hrát za Itálii a dát gól ve finále a vyhrát pohár.
Koukáš se v současné době na Mistrovství světa?
Koukám a chtěl bych, aby se Itálie dostala do finále.
A byl jsi na nějakém fotbalovém utkání přímo na stadionu?
Byli jsme na zápase Sparty a Slavie. Nejvíc se mi líbilo, jak dal Lafata gól.
