Narodil se ve fotbalové rodině, takže jeho kariéra byla, dá se říci, dopředu daná. A skutečně. Pavel Verbíř se stal během téměř dvacetiletého působení v Teplicích skutečnou klubovou legendou a nejlepším střelcem historie. Na vrcholné úrovni vstřelil 78 branek, na první ligový gól přesto nezapomněl.
„O mně se ví, že mám dobrou paměť, a první ligový gól budu mít v hlavě napořád. Trefil jsem se hned při svém prvním ligovém startu. I když tehdy stačil jenom na remízu, měl jsem z něho obrovskou radost. Jako nováček FK Teplice jsme hráli v Plzni.
To ještě ten stadion vypadal úplně jinak. Záložník Pepa Just, který tu byl na hostování z Jablonce, mi dal balón do uličky a já šel ze strany sám proti brankáři Vosykovi. Podařilo se mi ho levačkou prostřelit na bližší tyči. Plzeň ale těsně před koncem dokázala z penalty vyrovnat.
Fotbal pro mě, kromě rodiny, znamená celý můj život. Vždyť ho hraju od nějakých pěti let a jsem u něj dodnes. Jsem kluk z vesnice a u nás neexistovalo nic jiného než fotbalové hřiště. Jelikož můj tatínek byl fotbalista, nikdo mě na trávník ani nemusel vést. Všechny geny jsem podědil a veškerý volný čas jsem trávil na fotbalovém hřišti.
Gólů v lize jsem dal 76, tady Na Stínadlech zmíním jeden, který jsem vstřelil Českým Budějovicím. Tehdy byl dokonce vyhlášen Gólem měsíce. Překonal jsem jím v historickém zápisu pana Stratila, a dostal se tak do čela klubových střeleckých statistik. To pro mě mělo speciální význam.
Můj první reprezentační gól padl po centru Karla Poborského, hlavou jsem se trefil na zadní tyči do sítě Faerských ostrovů. Podruhé - a naposledy - jsem překonal brankáře Mexika na turnaji v Hongkongu. Góly v reprezentačním dresu jsou vždy něco navíc, na ty nezapomenu.
Když dáte gól a vnímáte fanoušky, kotel, jak vám fandí, pozornost je upřena jenom na vás, to je nejvíc. Jakmile dokážete přetavit úsilí týmu a překonat brankáře, dostaví se nejhezčí pocit.
Slavil jsem pokaždé spontánně. Samozřejmě se to lišilo podle významu gólu: jinou radost máte, když rozhodnete minutu před koncem, a jinak to vypadalo za jasného stavu.
Velké emoce mě pohltily tady doma proti Slavii. Potřebovali jsme vyhrát o dvě branky, abychom ji přeskočili v tabulce a vybojovali si účast v předkole Ligy mistrů. Já se tehdy trefoval na 3:1, radost lidí byla obrovská, já běžel k rohovému praporku a nešlo mě zastavit.
Synovi je 21 let, když hrál za teplickou juniorku, trefil se proti Táborsku parádně z přímého kopu přes zeď. To jsem měl jako otec obrovskou radost. Bohužel, jak mně se celý život vyhýbala těžká zranění, tak on se nedávno podrobil operaci předního zkříženého vazu a čeká ho šestiměsíční pauza.
Z jednoho zranění už se dostal a doufám, že se mu to podaří i tentokrát. Budu se snažit mu být při tom oporou. Samozřejmě bych byl rád, aby se prosadil tady v Teplicích, ale člověk nemůže všechno nalajnovat.
Oproti naší generaci je dnes daleko víc lákadel, ale myslím, že fotbal zůstává sportem číslo jedna. Denně jsou v televizi tři, čtyři zápasy, všichni vidí, že se v něm točí velké peníze. Většina by si chtěla žít jako ti nejlepší hráči, ale bez dřiny, píle a pomoci rodičů to nepůjde. Na druhou stranu nemá cenu dítě nutit k ničemu, co nechce. Ale když to dělají s láskou, srdcem a něco tomu obětují, dostane se jim zasloužené odměny.“
