Zahrál si za reprezentaci a vyhrál titul s Libercem, kterému dal shodou okolností i první ligový gól. Tenkrát ještě Miroslav Holeňák, jenž v nejvyšší soutěži během kariéry nastoupil do 404 zápasů, oblékal zlínský dres. „Na sněhu jsme vyhráli v Liberci 2:1. V bráně byl Láďa Maier, tehdy reprezentant, proto si toho gólu moc vážím. Byl to takový šmudla, ale měl jsem z něj obrovskou radost.“
„S fotbalem jsem začínal v rodném Zlíně, tehdy ještě Gottwaldově. Chodil jsem do první nebo druhé třídy. Konkrétně na první trénink na škvárovém hřišti v Prštném mě přivedl táta.
Už od začátku jsem se stavěl do role středního útočníka. Z téhle pozice jsem vstřelil poměrně hodně gólů. Že jsem později přešel do obrany, se změnilo možná i systémem hry. Postupně se hrálo na dva a posléze i na jednoho útočníka. Další důvod byl, že ve starších kategoriích hráli už zkušenější starší útočníci. Pokud jsem chtěl hrát, musel jsem se posunout do zálohy. Trenéři Večeřa a Škorpil mě v Drnovicích a následně i v Liberci zkusili v obraně, kde jsem nakonec zůstal.
Moje ligová cesta začala ve Zlíně. Jako žáček a dorostenec jsem moc toužil jednou nastoupit za A-tým, který hrál tehdy druhou ligu. Kladl jsem si postupné cíle. Do áčka Zlína jsem se dostal v době, kdy se postupovalo do první ligy, v ní jsem se tedy ocitl velmi mladý. Na první ligový zápas vzpomínám moc rád. Nedá se říct, že by to byl zápas, protože jsem odehrál asi dvě nebo tři minuty, když mě trenér Uličný v Liberci vypustil na hřiště. Ale mohl jsem si říct, že jsem si tu první ligu konečně vyzkoušel.
První ligový gól mám taky spojený s libereckým stadionem. Myslím, že jsme tehdy na sněhu porazili Liberec 2:1, v bráně byl Láďa Maier, tehdy reprezentant. On je dodnes vynikajícím gólmanem, mohu to potvrdit, protože jsme byli nedávno hrát se starou gardou. Proto si té branky moc vážím. Někdo tam podklouzl, míč se dostal ke mně a levou nohou jsem to prostřelil. Už si to ale přesně nepamatuji.
V reprezentaci jsem sice nic nedokázal, ale tři starty pro mě byly důležité. Národní tým byl nabitý hráči jako Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Tomáš Rosický, Jan Koller nebo Petr Čech. Obrovská jména a konkurence. V obraně hráli Ujfaluši, Jankulovski, Grygera. Proto si moc vážím toho, že jsem si v takové společnosti mohl zahrát.
Vybavuji si jeden gól z jednadvacítky. Hráli jsme v Přerově proti Slovensku, na půlce jsem si vzal míč, utekl a povedlo se mi uklidit míč do brány. Vyhráli jsme asi 3:1. Tehdy jsem hrál se staršími spoluhráči, vím, že tam byli Slončík, Čížek, Novotný nebo Galásek.
Pěkné góly jsem dal i za Drnovice. Jeden proti Spartě, kdy mi přihrával Ruda Otepka. Podařilo se mi trefit míč skoro do šibenice po střele za vápnem. Takových branek jsem moc nedal. Potom jsem dal dva góly po individuální akci. Proti Jablonci nebožtíkovi Zdeňku Jánošovi, když jsem prošel celé hřiště a skóroval. I na Synotu, ještě na starém hřišti na Širůchu, se mi podařilo projet s míčem přes půl hřiště a dát branku. Trenér Škorpil za mnou přišel, poplácal mě po ramenou a řekl: „Hele, tak buď v klidu, takovej gól už nikdy nedáš.“ Já jsem si vnitřně říkal, že ho převezu, že takových gólů ještě dám dost. Ale bohužel měl jako vždy pravdu trenér.
Vzhledem k tomu, že jsem byl odmalička zvyklý dávat dost branek, protože jsem hrál v útoku, znamenaly pro mě moc. V lize už jsem jich moc nevstřelil. Záviděl jsem střelcům, jako byli Papin (Petr Papoušek) nebo Honza Nezmar. Jak zpívá pan Šíp, gól je úžasná věc. Ale fotbal není všechno. V životě jsou daleko důležitější věci – rodina, zdraví. Fotbal u mě není úplně na prvním místě, ale znamená pro mě opravdu hodně. Od sedmnácti let se jím živím, za mnohé mu proto i vděčím.“
