Ve Spartě získal deset ligových titulů. Poměrně dost na to, že se mu před prvním tréninkem na Letné rozklepala kolena. „Stejně, jako když mě maminka přivedla v sedmi letech na stadion Zbrojovky Vsetín,“ usmívá se bývalý obránce Michal Horňák, vicemistr Evropy 1996, bronzový účastník Poháru FIFA 1997 a pravidelný hráč Ligy mistrů.
„Na fotbalové hřiště jsem přišel poprvé ve Vsetíně. Byl to stadion tehdejší Zbrojovky Vsetín. Paradoxní je, že ač byl můj táta fotbalista, přivedla mě tam maminka. Pamatuji si to, jako by to bylo dneska. Bylo mi sedm, přicházel jsem a klepala se mi kolena. Stejně jako se mi klepala před prvním tréninkem na Spartě.
Začínal jsem jako střední útočník, ale to trvalo jen chvilku, možná rok nebo dva. Poté jsem se začal postupně stahovat dozadu až do obrany. Ze Vsetína jsem přešel do Gottwaldova, nynějšího Zlína, kde jsem kopal dorosteneckou ligu. V osmnácti letech se mi ozvala Sparta. To jsme s tatínkem přivítali, neboť jsme byli odjakživa sparťany. Poté už to šlo ráz na ráz. Po roce ve Spartě jsem šel na vojnu do Chebu. Po dvou letech jsem se vrátil a v podstatě celou profesionální kariéru zůstal ve Spartě.
První ligové utkání jsem odehrál na hřišti Bohemians. Nastoupil jsem na několik závěrečných minut. Tuším, že jsme vyhráli. Pro mě to byl obrovský zážitek. V Ďolíčku byl plný stadion, deset tisíc diváků.
První ligový gól padl o rok později, když jsem byl v Chebu na vojně. S Brnem v ročníku 1989/90, hrálo se Za Lužánkami, a přestože jsme prohráli 1:2, pro mě to byl opět velký zážitek, protože byl plný stadion. Trefil jsem se hlavou po centru Milana Koloucha.
Gólů za Spartu jsem sice nedal mnoho, ale když padly, byly docela důležité. Třeba v utkání Ligy mistrů se Šachtarem Doněck. Vyhráli jsme 3:2 a já dal gól hlavou po rohovém kopu. Takový koníček. Možná nebyl až tak krásný, ale pro mě byl nejkrásnější, protože byl umocněný Ligou mistrů.
Dál bych zmínil zápas s Bohemians Praha, který jsme vyhráli 1:0. Hrál jsem s teplotou, celou noc proležel v horečkách, ale jelikož neměl kdo nastoupit, naskočil jsem já a dal vítězný gól. Rád vzpomínám i na rozhodující gól proti Baníku Ostrava na Strahově, když probíhala rekonstrukce na Letné. Moje branka tehdy rozhodla o titulu pro Spartu.
Měl jsem rád opavský stadion, kde byla pokaždé výborná atmosféra. V závěru kariéry jsem si tam i zahrál. Výborně se hrálo také Za Lužánkami, protože tam byla jak nepřátelská, tak i skvělá atmosféra. Vždycky přišlo velké množství lidí.
V rakouském Linci, kam jsem odešel ze Sparty, se mi moc líbilo. Už jenom proto, že ležel blízko hranic. Život byl pohodový. Když jsme potřebovali jet domů, jeli jsme. Mentalita Rakušanů je podobná naší, takže se mi tam žilo velice dobře. Našel jsem si plno přátel, se kterými jsem do dnešní doby v kontaktu. Co se týče fotbalových vzpomínek, vybavuji si velice krásný gól snad ze třiceti metrů. Dostal jsem přihrávku a nevím, co se to se mnou stalo, ale rozhodl jsem se vystřelit. Míč nabral krásně výšku, letěl a letěl, až skončil v šibenici. To byl můj největší gólový zážitek z Rakouska.
Nastoupit za reprezentaci je vrchol kariéry každého sportovce. To, že jsem zažil nejlepší generaci, která zde byla po revoluci, celý zážitek umocňuje. Jediný reprezentační gól jsem dal v kvalifikačním utkání EURO proti Litvě v Teplicích v roce 1999. Po standardní situaci jsem skóroval hlavou na vzdálenější tyč.
Největšími zážitky byly všechny zápasy Ligy mistrů, ať ten na Barceloně nebo všechna domácí utkání na Letné. Atmosféra byla pokaždé vynikající. Musím samozřejmě zmínit i mistrovství Evropy 1996 v Anglii a jeho finále. Vrchol kariéry a překrásný zážitek. Cením si všech vítězství v Lize mistrů a deseti mistrovských titulů, které se mi podařilo se Spartou získat.“
