Vyhrál ligu se Spartou, čtyřikrát si zahrál za reprezentaci a v současnosti je jistotou v obraně Dukly. Nejraději ale Ondřej Kušnír vzpomíná na trefu za Liberec v italském Udine. „Krásný gól a navíc i důležitý na 3:1, protože nás do odvety hodně uklidnil. Nechci říct, že nás posunul do základní skupiny Evropské ligy, ale byl to jeden z těch důležitějších gólů a na euforii si dobře pamatuji,“ ohlíží se za čtyři roky starým zápasem.
„Gól pro mě znamená pocit radosti, o kterou se mohu podělit s fanoušky a kolikrát i s rodinou, která mé zápasy sleduje v televizi. Fotbal hraji odmala a je to můj život, kterému jsem strašně moc věnoval. Jsem rád za to, čeho jsem v kariéře dosáhl, i když si myslím, že jsem se mohl dostat ještě mnohem dál. Kolikrát ale člověka zabrzdí zranění nebo má ve fotbale menší štěstí. Určitě jsem ale rád za to, čeho jsem dosáhl, a budu na to moc rád vzpomínat.
K fotbalu mě přivedli rodiče, táta byl navíc profesionální fotbalista, vyhrál s Vítkovicemi ligu. Začínal jsem v první nebo druhé třídě v přípravce Baníku Ostrava. Pamatuji si na to, jak mě táta vozil přímo ze školy na tréninky, ale bylo to přes celou Ostravu. Bylo to složitější a časově jsme to moc nestíhali, tak jsem šel do přípravky Vítkovic, kde jsem se uchytil.
Hrával jsem kraj zálohy, kraj obrany, defenzivního záložníka, v mládežnických výběrech i stopera. Ale většinou jsem byl spíš ofenzivnější hráč, tak jsem hrál nejčastěji krajního záložníka. Potom si mě vytáhl pan trenér Vlk do A-týmu, kde jsem nějaký rok strávil. První ligu jsem začínal v dresu Viktorie Žižkov. Konkrétně na hřišti Mladé Boleslavi, kde jsme zvítězili 1:0 a vybavím si i jméno střelce. Byl to cizinec a jmenoval se Youssef.
Moje první ligová trefa? Bylo to hned 2. kolo. Doma jsme v divokém zápase prohráli s Brnem 3:4. V první žižkovské sezoně jsem dal čtyři góly. Potom jsem přestoupil do Sparty, premiérový gól padl v Příbrami, kde jsme hráli 1:1, dával jsem ho hlavou.
Nejradši vzpomínám na zásah v dresu Liberce. Na hřišti Udinese se mi podařilo vstřelit krásný gól a navíc i důležitý na 3:1, protože nás do odvety hodně uklidnil. Nechci říct, že nás posunul do základní skupiny Evropské ligy, ale byl to jeden z těch důležitějších gólů a na euforii si dobře pamatuji. Stejně jako když jsme hráli se Spartou na Střížkově, kde jsem z voleje krásně trefil odražený míč. Ten gól se pak snad objevil i v anketě Gól měsíce. Zaručil nám tři body, vyhráli jsme 3:2. V té sezoně jsme navíc získali titul bez jediné porážky. Vzpomínám na něj dost často. S kamarády a bývalými spoluhráči si občas napíšeme. Byla to hodně vydařená sezona, myslím, že jsme měli šestnáct vítězství a čtrnáct remíz.
Obléknout dres národního týmu je pro každého fotbalistu nejvíc. Člověk reprezentuje svoji zemi a snaží se jí udělat dobré jméno. I když startů mohlo být více, vím, že mě trochu limitovala zranění. Navíc jsem začínal v době, kdy v národním týmu hráli Zdeněk Grygera a Zdeněk Pospěch, což byli velcí fotbalisté. I za ty čtyři starty jsem rád.
Nejvíce si vážím působení v národním týmu a titulu se Spartou. To řadím v kariéře nejvýš. Pak také postupy do Evropské ligy, v ní jsem se třikrát dostal do základní skupiny.“
