Mario Lička je spolu s otcem Vernerem a bratrem Marcelem dalším členem hrdého rodu fotbalových gentlemanů. Během kariéry hrál záložník i ve Francii, Anglii a Polsku, jeho kořeny patří ale do Baníku, s nímž vyhrál ligu v roce 2004. „Titul byl něco úžasného. Od prvního do posledního kola jsme měli vyprodané Bazaly,“ rozplývá se. „Na to člověk nikdy nezapomene.“
„Začínal jsem zhruba ve čtyřech letech. S celou rodinou jsem žil ve Francii, kde hrál táta Verner profesionálně fotbal. Právě on mě přivedl do mého prvního klubu, a to do Grenoblu. V žákovských letech ve Francii jsem hrál útočníka. Táta chtěl, abych dával góly, což se mi i docela dařilo. Po návratu domů jsem se posunul do zálohy a tam už také zůstal.
Od deseti let jsem působil v mateřském Baníku, první profesionální smlouvu jsem ale dostal až ve dvaceti, čemuž tedy předcházelo deset let tvrdé práce a odříkání. (směje se) Můj první ligový zápas jsme odehráli na Bohemce a bohužel prohráli 1:2. Zrovna mně se ale podařilo vstřelit ten náš gól. Na jaře jsem pak dal dva góly Spartě. Vím, že dva jí vstřelil i můj bratr Marcel, tak aspoň v tomhle jsem ho dohnal. (směje se)
Titul byl něco úžasného. Od prvního do posledního kola jsme měli vyprodané Bazaly. Na to člověk nikdy nezapomene. V sezoně jsem skóroval jen čtyřikrát. Ale to množství šancí, co jsem nedal… Kdybych jich proměnil půlku, měl bych nějakých patnáct gólů.
Titul jsem s Baníkem mohl získat i v sezoně 2009/10. Musím říct, že tahle sezona mi v žaludku ležela ještě dlouho. Chyběl opravdu jen krůček. Přišli jsme o něj dvě kola před koncem remízou s Mladou Boleslaví. Renda Bolf byl zraněný, mě střídali v 60. minutě po nějaké srážce a nakonec jsme dostali vyrovnávací gól. Myslím, že to doteď mrzí všechny, co za Baník tenkrát hráli.
Dva roky jsem působil v Southamptonu a byla to pro mě obrovská škola. Super stadion i fanoušci, skvělé podmínky pro fotbal. Prvním gólem byla střela zdálky proti Stoke, vyhráli jsme 1:0. A asi budete znát toho, kdo mi na tu branku nahrál. Gareth Bale. Tehdy začínal, bylo mu 17 let, ale rozhodně tak nevypadal. Byl už vyspělý a my ho používali na post krajního beka. Už tehdy se jevil velmi zdatný technicky. Kopal přímáky přes zeď a každý věděl, že je to velký talent. O rok později přestoupil do Tottenhamu. Tam to bylo pro něj nejdřív těžké, ale ustál to a vypracoval se až v osobnost, jakou je teď. Jako kluk byl vysmátý a vždycky s ním byla velká sranda.
Za francouzský Brest jsem dal první gól z penalty. Z dalších tref mi utkvěla hlavně ta proti Lyonu na 1:1. Rána z voleje a jedna z nejhezčích branek celé sezony, pro mě i jedna z nejdůležitějších. V bráně soupeře stál navíc Hugo Lloris, momentálně brankář Tottenhamu a francouzské reprezentace. Taky si pamatuju na gól v Bordeaux proti Plášovi (Jaroslavu Plašilovi). Doma proti Saint-Étienne se mi povedl malý zázrak, skóroval jsem hlavou. Po tom kole jsme dokonce byli první v tabulce.
Moje reprezentační anabáze nebyla moc valná. Absolvoval jsem dva zápasy na turnaji ve Spojených arabských emirátech a jeden přátelák v Dánsku. Kdybych měl ve fotbale něčeho litovat, tak toho, že jsem se v reprezentaci neprosadil víc.
Gól pro mě znamená přetavení práce celého týmu v kýžené ovoce. Ale jestli ho dám já nebo někdo jiný, v tom nedělám rozdíl. Vždycky jsem byl tím, kdo radši nahrává, než střílí. Vybavují se mi povedené nůžky za Baník proti střížkovským Bohemians. Díky nim jsem dokonce soutěžil s Petrem Švancarou o nejhezčí ligový gól, ale vyhrál Petr.“
