Měl skvěle rozjetou kariéru. V devatenácti letech debutoval v lize, v jedenadvaceti přestoupil z ostravského Baníku do nabušené Plzně. A mířil ještě mnohem výš. Jan Baránek byl mimořádně talentovaný stoper. Všechny jeho sny zhatilo na první pohled nevinné zranění, když dostal míčem do kolene. Od té chvíle už nikdy nemohl naplno hrát, časem ani trénovat. Ve čtyřiadvaceti letech musel učinit zásadní rozhodnutí: vzdát se všech fotbalových snů a kariéru ukončit.
Člověk by řekl, že se mu musel zhroutit svět. Jan Baránek byl mimořádný talent a věděl to o sobě. Tušil, že má na to dobýt fotbalový svět. Osud mu to však nedopřál. A mladý stoper se s nastalou skutečností srovnal, jako kdyby mu ani nebylo teprve čtyřiadvacet let.
Vážně už jste se s tím, že profesionální kariéra zkrátka skončila, smířil?
„Nevím, jestli jsem se s tím smířil definitivně… Nechal jsem to tak nějak volně. Prostě, v hlavě jsem se s tím asi ještě úplně nesrovnal, ale není to něco, co by mě budilo ze spaní.“
Takový moment někdy nastal?
„Když jsem si začal poprvé připouštět, že by koleno nemuselo být dobré už nikdy. To nebylo dobré období. Dobře, ze spaní mě to úplně nebudilo, ale příjemné to nebylo.“
Na co jste v té době nejčastěji myslel? Na sny, které se rozptýlily, na tlak, který jste v té chvíli cítil, nebo peníze, budoucnost?
„Nejhorší byla myšlenka, že už si nezahraju fotbal na nejvyšší úrovni. Všechno, pro co jsem celý život trénoval, najednou mělo být pryč. Byl jsem smířený, že v Plzni si po pauze nějakou dobu nezahraju. Měl jsem se vrátit do Baníku, na to jsem se těšil. Jenže najednou mělo být všechno pryč. A to byly myšlenky, které nebyly příjemné.“
Kolik scházelo k tomu, abyste se vrátil do Baníku?
„Málo. Už to bylo domluvené. Poprvé se o tom začalo mluvit v létě, někdy okolo pátého kola, když hrál Baník v Plzni. Tehdy jsem říkal i panu Vrťovi (sportovnímu řediteli Baníku), že koleno vypadá dobře. Pak ale přišla reprepauza, my měli dvoufázové tréninky, a tehdy koleno nevydrželo. A od té doby šlo všechno z kopce. Já už nějakou dobu tušil, že do zahraničí nemám moc velkou šanci se dostat, protože jsem předtím dlouho stál a těžko bych prošel zdravotními prohlídkami. Ale pořád jsem se těšil na Baník. A hodně. A najednou jsem pochopil, že už asi nebude ani to…“
Když se vrátíme zpět do onoho zářijového dne roku 2016, kdy jste si osudné zranění kolene v Hlučíně přivodil - co přesně se tehdy stalo?
„To je něco, co asi do smrti nepochopím. Před zápasem jsme se rozcvičovali s míčem, já šel na dlouhou nohu a už nevím, který spoluhráč to byl, kdo mi dával přihrávku a trefil mě. A koleno ještě než dopadlo, dostalo míčem ránu. Takže když noha dopadla na zem, koleno se pod nárazem míče trochu podvrtlo. Zápas jsem ale normálně dohrál. Bez omezení. Až pak mi koleno po šestihodinové cestě oteklo.“
Ale ještě jste přece normálně trénoval…
„Druhý den ne, nešlo to. Pak mi doktor dal nějaký uklidňující lék, dva dny jsme počkali a šel jsem zase normálně na trénink. Odtrénoval jsem a druhý den to zase ztuhlo. Řešili jsme, co dál. Koleno se otevřelo kvůli artroskopii a od té doby už se nikdy nevrátilo do takového stavu, abych mohl trénovat. Myslím, že se tehdy něco podcenilo. Nechci říkat kdo, nebo co, ale tehdy se asi stala největší chyba. Že se neřeklo, je tam ten a ten problém a chce to buď delší klid, nebo delší rehabilitaci. Ale to už teď nezměníme.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
