Jeden, dva… 153! Počítáním všech jeho ligových gólů byste se mohli bavit od rána do večera. Počítat věk je snazší, Radku Drulákovi je dnes šedesát. Nejstarší chlapík ze stříbrné party z Anglie 96 už fotbal nehraje, ale můžete ho potkat třeba na lyžích. „Miluju Alpy,“ říká v narozeninovém rozhovoru pro deník Sport hanácký patriot, jenž se nikdy s ničím nepáral. Se soupeři ani se svými nástupci, kteří mu kdysi vrátili kritiku skandálním pokřikem o tom, že nemá… Však vy víte, co.
Má za sebou šest hodin strávených v nemocnici, ale v telefonu zní jeho hlas rozverně. „Že su o rok starší? Nepřemýšlím o tom, to bych se z toho musel zbláznit,“ chechtá se Radek Drulák. Pár dnů před kulatinami ho chytly průdušky, ale už se dává dohromady. „Potřebuju se z toho dostat, abych mohl jít na třetí dávku očkování proti covidu, a v březnu hurá na lyže,“ plánuje jeden z nejproduktivnějších útočníků svojí generace.
| RADEK DRULÁK |
| Narozen: 12. ledna 1962 v Hulíně (60 let) |
| Post: útočník |
| Kariéra: Hulín (1968–1977), Gottwaldov (1977–1981), RH Cheb (1981–1987), RH Sušice (1982), Sigma Olomouc (1987–1991), Oldenburg/Německo (1991–1993), Chemnitz/Německo (1993–1994), Drnovice (1994–1996), Linec/Rakousko (1997), Sigma Olomouc (1997–1998) |
| Reprezentace: za Československo 3 zápasy/0 gólů, za Česko 16/6 |
| Úspěchy: vicemistr Evropy 1996, český Fotbalista roku 1995, 2x nejlepší střelec české ligy (1994/1995, 1995/1996), nejlepší střelec 2. bundesligy (1991/1992) |
Na lyže? Na fotbal ne?
„Na fotbálky už nechodím. Loni mě ještě přemluvili na jeden špíl, ale už to není ono. Jsem chabrus na obě kolena a pak se trápím dva týdny. Chybí mi hladit nohou míč, ale když to nejde, nedá se nic dělat. Můj sport číslo jedna jsou teď lyže, ty si s manželkou moc užíváme.“
Kam jezdíte?
„Loni v zimě jsme byli třikrát u Vlasty Košťála v Kaprunu, má to tam báječné. A o Vánocích jsme vyrazili na týden do Flachau, kde jsme byli na sjezdovce skoro sami.“
Měl jste pak v práci co vyprávět?
„Rozhodně. Pořád si mě drží ve firmě obchodující se stlačenými plyny. Dělám administrativu a jsem spokojený.“
Jsou zákazníci překvapení, když se v telefonu ozve Radek Drulák?
„Já se zákazníky nemluvím. Lidi byli překvapení, když jsem jezdíval s kamionem, bylo to docela časté. Zato teď se všichni diví, že mi je už šedesát.“ (usmívá se)
Když jste to zmínil, jak to vlastně bylo s vaší epizodou kamioňáka?
„Po kariéře jsem se chtěl dál motat kolem fotbalu, ale neklaplo to. Takže jsem si musel najít práci, abych nebyl darmožrout nebo abych nemusel brát peníze ze strožoku. Když jsem zastavil na benzince, kdekdo ze mě byl na větvi, ale já pokaždé říkal: ‚Něčím se přece živit musím, ne?‘ Jako každý jiný.“
Dokud vás nepotkal Franz Grad, majitel velké rakouské speditérské firmy, viďte?
„Prohlásil: ‚Radek Drulák přece nebude jezdit kamionem!‘ Zaměstnal mě na vrátnici svojí firmy, kontroloval jsem auta nebo chlaďáky. Na objíždění areálu jsem měl malé autíčko, byla to pohodová práce. Za osm hodin jsem měl hotovo a s čistou hlavou šel domů nebo na trénink týmu ASKÖ Oedt. Mimochodem, pan Grad pořád žije. Bude mu třiaosmdesát, zlatý člověk.“
Dělal jste i agenta, vaším parťákem byl někdejší hokejový brankář Jiří Hamal.
„Neměl jsem na to žaludek, radši jsem vycouval. Najdete si hráče a pak vám je jiní přeplatí. Poprvé jsem to dělal dva roky a podruhé rok. Nemělo to cenu, stejně jako hospoda v Mezicích. Museli jsme v ní být 365 dnů v roce, byli jsme tam se ženou uvázaní jako pes u boudy. Zbavili jsme se toho a ulevilo se nám.“
A co trénování? Ještě nedávno jste vedl tým z Bohuňovic, vesnice severně od Olomouce.
„To bylo skvělý. Hned v první sezoně se nám povedlo postoupit z 1. A třídy. Prohráli jsme až poslední zápas poté, co pacholci celý týden slavili postup. V krajském přeboru jsme byli pátí a pak si vedení usmyslelo, že chce novou krev. Tím to pro mě skončilo. Vlastně jsem byl rád i kvůli manželce, konečně jsme znovu měli volné víkendy a nemuseli program přizpůsobovat fotbalu.“
Chtěl byste ještě někdy někde trénovat?
„Nikdy jsem neměl trenérské ambice, i Bohuňovice byly spíš na pobavení. Pořád jsme vyhrávali a cesty autobusem domů bývaly veselé. Kluci hráli zadarmo a mělo to pro mě větší kouzlo než namistrovaní profíci, z kterých se po dvou povedených zápasech dělají celebrity. Ale k vaší otázce: skončila mi platnost licence a na svazu se na mě vykašlali.“
Co vám provedli?
„Ujistili mě, že mi dají vědět, kdy bude školení, ale neudělali to. No nic, doprošovat se nebudu.“
Sledujete fotbal každý den?
„Kdepak. V Olomouci jsem nebyl na fotbale dva roky a o lize si jen sem tam něco přečtu. Dívám se pouze na poháry a na reprezentaci.“
Zvládne březnovou baráž a postoupí na mistrovství světa?
„Někteří hráči jsou šikovní víc a někteří míň, ale všechno jde. My byli v kvalifikaci na EURO 96 po porážce v Lucembursku už odepsaní, ale Norové v posledních dvou zápasech neuhráli ani bod a jeli jsme do Anglie. Zbytek znáte.“
Stříbro a fotbalová nesmrtelnost.
„Byl to nádherný měsíc. Přitom po první prohře s Německem, proti kterému jsem odehrál druhý poločas, mě napadlo: jedeme domů. Jenže pak jsme porazili Italy a po postupové remíze s Ruskem nechal šéf svazu Chvalovský otevřít hotelový bar. Volná zábava, pánové!“
Bylo to velké?
„Bylo. Před čtvrtfinále s Portugalskem za námi dorazily manželky a v semifinále s Francií jsem dostal sedmdesát minut, byl jsem spokojený. Ve finále jsme měli hrozného peška a po zápase brečela celá kabina. Pak ale někdo řekl: ‚Volové, vždyť jsme druzí v Evropě!‘ A tak jsme zase slavili.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
