Po šesti a půl letech v cizině se Roman Lengyel vrátil do Česka, konkrétně do Českých Budějovic, ze kterých se v lednu 2000 vydal do pražské Sparty. Právě na půdě Letenských zažije s jihočeským týmem podzimní derniéru. Před ní v rozhovoru pro Nedělní Sport zavzpomínal na roky v Rusku. „To by bylo na knížku,“ říká.
Desetitisíce nalétaných kilometrů, výplaty v hotovosti, pro které si chodil s taškou, zápasy ve Vladivostoku i u hranic s Čínou nebo trenér-ras, který budil hráče v šest ráno. To jsou zážitky Romana Lengyela, stopera Českých Budějovic.
Nejdelší část angažmá v Rusku jste strávil v Krasnodaru, kam jste přišel v roce 2005 během působení Jozefa Chovance. Jak se vám s ním spolupracovalo?
„Byl jsem tehdy v Saturnu, nehrál jsem a objevila se možnost jít do druholigového týmu, kde byl trenér Chovanec, tak jsem neváhal. Byl jsem tam na začátku na hostování, pak se mnou podepsali smlouvu, i když pan Chovanec později skončil.“
Proč tehdy podle vás nesplnil úkol v podobě postupu?
„Měl to hodně těžké, první půlrok jsme byli na prvním místě, všechno šlapalo, pak tam došlo k finančním problémům a třeba hráče, které by Chovanec chtěl, mu nekoupili. Druhá ruská liga je přitom specifická soutěž, hodně dlouhá, tehdy tam bylo dvacet čtyři týmů (nyní 20 – pozn. red.), takže musíte disponovat širokým kádrem, což my neměli. Když Chovanec skončil, jeho nástupce dostal toho, na koho si ukázal. Chovanec pracoval s tím, co tam měl. Kádr ale neměl kvalitu na to, abychom postoupili. I přesto to pro mě bylo jedno z nejhezčích období kariéry, byli tam se mnou i Honza Rezek a Luboš Blaha.“
Vy jste díky několika sezonám ve druhé lize procestoval celé Rusko. Jak na ty výlety vzpomínáte?
„V mnoha městech nebyly vůbec podmínky, jako kvalitní hotely nebo dobré silnice. Pro člověka, který je do toho hozený, jako tehdy Chovanec, to musel být šok.“
Které destinace byly nejzajímavější?
„Třikrát nebo čtyřikrát jsem byl v Chabarovsku a Vladivostoku, kam jsme letěli třeba patnáct hodin, i s velkým letounem jsme museli dvakrát tankovat. Přiletíte, je tam sedm hodin časový rozdíl. U nás v Krasnodaru bylo začátkem září ještě teplíčko, na Sibiři ale minus dva. Nebo Čita na jihu u čínské hranice – obr
Kde to bylo nejhorší?
„Prakticky všude, když se vyjelo za Ural.“
Počítal jste si kilometry, kolik jste přibližně nalétal?
„To nešlo, nejkratší byla Moskva, to byl tisíc. Nevím, kolik jsem mohl nalétat. Vladivostok byl od nás 14 tisíc kilometrů.“
Do Ruska jste šel začátkem roku 2004 v první vlně odchodů českých fotbalistů. Jak byste porovnal tehdejší a současný život v Rusku?
„Vývoj šel ohromně dopředu. Když jsme se do jednoho města vrátili třeba za dva roky, pomalu jsem to nepoznal – zrekonstruovaný hotel, nové silnice. Obrovský pokrok, totéž platí o Moskvě.“
Takže už nehrozilo, že si budete nosit výplatu domů v tašce jako během začátků v Saturnu?
„To je pravda, chodili jsme s taškou. Tonda Kinský to může potvrdit. Všude jinde to bylo jinak, ale zrovna v Saturnu ženské řekly: Je výplata. Vědělo to celé Ramenskoje. Hráči tam přijeli v těch svých Ladách Samara a čekali, až na ně přijde řada. Účetní to přepočítala na počítadle, dala vám peníze do ruky a jel jste. S Tondou jsme si kolikrát říkali: Tady nás někdo zastaví nebo předjede a přepadne. Já jsem potom odešel a oni tam později snad už taky měli nějakou banku.“
Co vám z ruského angažmá utkvělo v paměti nejhlouběji?
„Nejvíce si vzpomínám na rok, kdy jsme postoupili do první ligy pod trenérem Jakovenkem, který teď trénuje jednadvacítku. Takového kouče jsem nezažil a už asi nezažiju. To byl rok drilu. Báza dva dny před zápasem, den po něm. Dávali nám různé tabletky, injekce, bůh ví, co do nás všechno rvali. Když jste to odmítal brát, chtěli vás vyhodit. Sice jsme postoupili, ale to bylo neskutečný. Na soustředění jsme trénovali třeba čtyřikrát denně.“
V kolik vás budil?
„V šest ráno. V šest patnáct začínal první trénink na hřišti za umělého osvětlení nebo na pláži. Končilo se večer, v půl deváté bazén a hodinová posilovna. On hrál dlouhá léta pod Lobanovským, kolikrát ale lidi říkali, že byl horší než on. Soustředění v Turecku trvalo čtrnáct dní, letělo se zpět, jeden den volna, zase na čtrnáct dní do toho samého hotelu, zase den zpátky a znovu do toho samého hotelu. Čtyřikrát, každý den stejné tréninky. Věděl jste, co se bude dít a jak se to bude dít. Měl pět trenérů kolem sebe, kteří nás hlídali, prohledávali nám tašky, jestli nevezeme pivo. Neskutečný. To by bylo na sepsání knížky.“
Do Českých Budějovic jste přestoupil v létě. Jak hodnotíte první měsíce po návratu?
„Jsem spokojený, nelituju, i když mě samozřejmě plno lidí od návratu zrazovalo. Čekáme rodinu, nedokážu si představit, že bych teď létal jednou za čtrnáct dní domů. Aspoň jsme měli čas si to všechno zařídit. Cestování letadlem mi nechybí. Vždycky říkám klukům: těším se, až pojedu pět hodin autobusem do Ostravy, přečtu si noviny, dám si kafe, pustíme si DVD a vychutnám si to. Na letišti jste musel být o dvě hodiny dříve, pak cesta, vykládání věcí, hotely, pořád dokola. Klidně budu jezdit čtyři hodiny do Olomouce, pět do Ostravy, vůbec mi to nebude vadit. A taky nevadí.“
