Jandač otevřeně o remcání, tykání, novinářích i (ne)vytlemené hubě
PŘÍMO Z NĚMECKA | Děti mu doma říkají medvídek brumbrum. Na lavičce národního týmu byl Josef Jandač na emoce obvykle skoupý. Čílil se málokdy, ještě méně často se smál. „Když se ale zrovna nechechtám, neznamená to, že jsem věčně naštvanej,“ říká trenér, který od nové sezony povede hokejisty Magnitogorsku. V rozhovoru pro iSport Premium popisuje zákulisí jednání s ruským velkoklubem, specifika vlastní povahy či komplikovaný vztah s českými novináři.
Čeká ho tlak, jaký ještě nezažil. A moc dobře to ví. Josef Jandač si je vědom, že vedení Magnitogorsku má trpělivost v žebříčku vlastností hodně nízko. Stačí krátká série proher a letí. „Pokud budeme prohrávat, mazat se se mnou nebudou. Jestli však vydržím celé dva roky, bude to znamenat úspěch,“ říká smířlivě na soustředění týmu v německém Ga-Pa.
Kdy vlastně proběhl váš první kontakt s Magnitogorskem?
„Tuším, že někdy v roce 2010. Od té doby jsme několikrát jednali, ale nikdy nebyla vhodná doba, abych to vzal. Ani teď to nebylo jasně dané. V průběhu let jsem všechny nabídky z KHL odmítal, protože mám malé děti. Všechno jsem podřizoval rodině, proto jsem se i teď kroutil. Nejmladší dceři je jedenáct, takže už je celá rodina nějakým způsobem zaběhlá. Manželka to zvládá, dohodli jsme se, že to tedy můžu vzít.“
Takže rodina s vámi do Ruska nepojede a zůstává doma?
„Samozřejmě, děti jsou na školách. Není možné, aby se všechno pořád točilo kolem práce fotra a oni na to dojížděli. To jsem nechtěl. Rozhodování ale bylo hodně těžké. Pokud by to bylo město, kde jsou školy, možná by to šlo. Do Magnitky jsem je ale tahat nechtěl. Navíc s rizikem toho, že se v říjnu můžu vrátit zpátky...“
Kdy tedy s klubem započala finální vlna jednání, které skončilo podpisem smlouvy?
„Loni v listopadu mě oslovili s tím, že chtějí, abych nastoupil ihned. Jenže bylo před olympiádou, nemohl jsem zdrhnout. Poněkolikáté jsem je odmítl a říkal jsem si, že tohle je definitivní konec. Jenže se ozvali znovu. Zájem z jejich strany byl velký. To mě přesvědčilo, abych si nedával pauzu a vzal to.“
Na Spartě hráči remcali, tady ne
Takže jste se ve finále rozhodoval mezi Magnitogorskem a pauzou?
„Přesně tak. Cítil jsem se unavený, trénuju přes dvacet let v kuse. U nároďáku byl někdy čas na odpočinek, pak ale příprava před mistrovstvím světa stejně začíná už
