Ludvig o drsných praktikách v NHL: Koučování je vztah lásky a nenávisti

Kostlivci vypadávají ze skříní a nikdo nedokáže odhadnout, kolik jich ještě zůstává za petlicí. Už takhle toho je na první hokejovou scénu dost. Bortí se impérium nejlépe placeného kouče Mika Babcocka, uznávaný Bill Peters dostala padáka a těžko si představit, že se vrátí. Další jsou dočasně suspendováni. Jan Ludvig (58) v rozhovoru pro iSport Premium nabízí syrový pohled z doby, která oproti nyní popisovaným praktikám byla totální šikanou. „Z mých zkušeností jednoznačně vyplývá, že ti nejtvrdší dobří koučové mají vše podložené láskou. Jsou to lidé, o nichž víte, že i když jsou na vás sebevíc zlí a občas i brutální, tak vás milují a tou tvrdou láskou z vás dělají lepší hokejisty, lepší lidi a lepší mančaft,“ tvrdí.

Povězte, nemusí se takový Mike Keenan, vyhlášený trenérský drsňák, obávat, že za svůj někdejší koučink půjde do vězení?
„Popravdě se trochu obávám, že všichni koučové z nedávné doby, kdy v NHL působili, se trochu klepou. Zašlo to poměrně daleko a celá věc se nachází ve velmi choulostivém bodu. Pro mě je to však vytržené z kontextu. A to velmi výrazně. Sahat deset let a více do minulosti a řešit, co bylo, nevím, nevím…“

Kroutíte hlavou nad tím, co po letech vylézá ven za příběhy mezi kouči a hráči?
„Je na místě zmínit, že na tyto případy nejsem nejpovolanější expert. Nicméně ctím pravidlo, které bývalo zvykem i za oceánem. A sice, že po jisté době platí promlčecí lhůta. Krom nejtvrdších kriminálních činů jako je devastace národa režimem, devastace rodin, vraždy… (zastaví se) Omlouvám se, zůstanu u hokeje. Krom nejtvrdších kriminálních činů bychom se neměli v tak dávné minulosti šťourat a posuzovat je aktuálním pohledem. Má to logiku, protože nyní se vyšetřují případy, které jsou optikou dnešního vnímání světa zvláštní, jenže v té době nebyly a nepovažovaly se za nic výjimečného. Protože tak to bylo dříve nastavené a panovala nad tím obecná shoda. To je sociologická záležitost. Je důležité položit si otázku, proč se dotyční neozvali dříve, hned. Ti, kteří drsným zacházením procházeli nebo ti, kteří mu přihlíželi. Proč se ozývají po dlouhých letech? Pokud bylo chování kouče tak brutální, jak nyní popisují, proč s tím nevylezli ven okamžitě?“

Protože to kvůli svému místu a výdělku v NHL raději skousli?
„Ano, takže prodali svoji duši ďáblovi za paycheck? Slovo si nyní berou i legendy, které už tehdy byly významnými hráči. Já se ptám, proč to tenkrát nechali být? Nějaký kluk z ECHL (Akim Aliu) vytáhne deset let starý příběh o ponižování a najednou se přidávají další. Popravdě, nepřijde mi to férové. Otvírají škatulku červů. Někteří ti borci by se měli podívat do zrcadla. Vidím to takhle: Buď to nebylo tak hrozný, jak popisují, anebo se prodali ďáblu.“

Zarazilo vás, že proti Miku Babcockovi vystoupil i Chris Chelios, jedna z největších legend?
„Proti Chrisovi jsem hrál, měl jsem tu čest se s ním i poprat, byli jsme spolu pak i na pivu. Chovám k němu velký respekt. Ale ano, trochu mě překvapil. Z toho úhlu pohledu, že se v Detroitu neozval, když se ty věci měly dít. Tehdy už mu bylo kolem čtyřiceti. Proč to nevytáhl rovnou? Že bojoval s Babcockem, to je obecně známé, ale pokud to mělo být tak šílené, jak se nyní líčí, zarazilo mě, že trvá deset patnáct let, než to spatří světlo světa. V mých očích to vnáší spoustu pochybností.“

Dokážete se vcítit do kůže Billa Peterse, Mika Babcocka či Marca Crawforda? Trenérské legendy, najednou se po nich plive a jejich praktiky se berou za odporné. Jak jim může být?
„Víte, já se na celý ten případ dívám jako hráč, který do Kanady přišel z uzavřeného východního bloku, a tací hokejisté to neměli zrovna jednoduchý. Ale brali jsme to tak, jak to je. Emigrace byla naše volba, pro všechny v zámoří jsme byli exoti. Oni koukali vyjeveně na nás, my na ně. Liga byla postavená na principech, letitých zvyklostech, neměla důvod se měnit kvůli pár uprchlíkům z komunistického světa. Koučové i hráči se k nám nějakým způsobem chovali a na nás bylo, zda se s tím vypořádáme, anebo ne. Všichni mí trenéři v osmdesátých letech byli příslušníci staré kanadské školy, vyznavači tvrdého přístupu, mnohým naháněli strach a hrůzu. Za sebe však zcela upřímně říkám, jak moc lituju, že jsem je v životě nepotkal dřív.“

Posunuli vás jako hráče i člověka?
„Kdybych všechny ty drsné pány potkal dřív, byl ze mě lepší člověk i hokejista. To vám podepíšu. V tu dobu se mi nezřídka nelíbilo, jak se mnou zacházejí, ale později mi došlo, že pro vývoj mé osobnosti udělali strašně moc.