To není pech, to je osud. Patrik Eliáš nechytil zlatou vlnu na přelomu tisíciletí, to válčil s Devils o Stanley Cupy. Přišel o vítěznou Vídeň 2005 kvůli žloutence, před rokem se omluvil z rodinných důvodů, jeho paní otěhotněla. Takže zase nic… V týmu vždy patří k nejlepším, jenže to mužstvo nevyhrává. „To je pořád stejná písnička,“ topil se 35letý útočník v směsici zklamání a hněvu.

Jde to zklamání popsat?
„Už se to opakuje. Na každém mistrovství je to stejné. Bohužel.“

Připadáte si jako totální smolař?
„Mně už zřejmě není souzeno, asi už moc čekat nebudu. Já tenhle turnaj bral jako moji asi poslední šanci… Měli jsme tu fakt výborný tým, dobrou partu kluků. Věřili jsme si, všechno klapalo. Opravdu jsem si myslel, že to letos konečně dopadne. Znovu to nevyšlo, opět proti Švédům… Zklamání je veliké.“

Pokud to dobře chápu, nedělní boj o bronz může být vaším posledním utkáním v reprezentaci?
„Nevím, nechci říkat, že je to poslední zápas. Ale v pětatřiceti letech už tělo potřebuje odpočívat, dochází vám, že život už je také o něčem jiném, rodina se stává přednější. Miluju hokej, je to zábava, ale tělo dostává zabrat, hrajete přes zranění… Já se po tom hitu s Američany necítil poslední dva dny dobře, ale v zápase mě to bavilo. Já vím, že Jardovi Jágrovi je skoro čtyřicet, hraje dál, ale já to zkrátka vidím takhle.“

Není smůlou, že když hraje vaše lajna skvěle, Jágrova řada zůstává trochu ve stínu a obráceně?
„Jo, já vám rozumím, ale to neznamená, že musíme všechny pětky dávat góly. Jde o to rozeznat děj hry, aby ta či ona řada hrála líp zezadu. V předchozích zápasech naše lajna nedávala góly, ale zase jsme nepouštěli soupeře do šancí. Je to o zkušenostech. Ne vždy vám to lepí, sedí, pokud to ovšem nejde, musíte hrát líp do obrany a dělat jiné správné věci pro tým.“

Jste naštvaný tak, že byste teď nejradši vlétl do kabiny a někoho zpucoval?
„To ne. On každý chce vyhrát, jenom jsme dělali až moc chyb. Scházela nám trpělivost.“

Co se vám odehrává v hlavě pár minut po utkání?

„Nevím, zklamání určitě. Ale my jsme v té třetí třetině začali úplně bláznit, přestali jsme se zajišťovat, zbytečně jsme propadali. Oni měli asi pětkrát přečíslení, z nich se logicky dávají góly. My měli tři šance ve druhé třetině a to je asi tak vše.“

Kdy se to celé zlomilo ve švédský prospěch?
„Ve třetí třetině. Stane se, že prohráváte o jeden gól, ale ve třetí třetině jsme byli přečíslovaní, úplně nelogicky jsme propadali. Útočníci se všichni hnali dopředu, bez zajištění a tohle je výsledek. Podle mě jsme na ně stoprocentně měli! Já osobně se cítil výborně, naše pětka hrála velmi dobře, ale to nestačí. A není to o jedné pětce, je to o celém týmu. A dnes to nevyšlo. Opět.“

Čím to, že vaše hra, tak dominantní, najednou povolila?
„Jde jen o to, aby kluci přemýšleli pořád stejně, myšlení se nemůže změnit. Proto jsme až doteď byli úspěšní, hráli jsme stejný hokej. Anebo nás v těžkých chvílích podržel Ondra Pavelec. Švéďáci jsou mladí, šikovní kluci. Když jim dáte sedm, osm šancí na brejky dva na jedno, tři na jedno, tři na dva, tak za to zákonitě platíte.“

Hlavně váš parťák z Devils Mattias Tedenby lítal po ledě jako utržený ze řetězu…
„Spíš od vagónu… Individuálně je fantastickej. Jak je malej a obratnej, bek s ním má obrovské problémy. Já s ním chvíli hrál v sezoně a bavilo mě to.“

Budete mít problém s motivací na duel o bronz?
„Nebudu. Před námi je poslední zápas sezony, jde o medaili, pýcha v nás musí být. Věřím, že to odehrajeme kvalitně.“

Co teď, zavoláte domů svojí malé, aby vám pomohla se zapomínáním na semifinálový krach?
„Nejdřív se půjdu zaledovat, dám si rehabku, trochu se dát dohromady, aby tělo ožilo na neděli. Domů určitě zavolám.“