Po zápase jste vztekle praštil hokejkou o mantinel. Jak velkým zklamáním je pro vás prohra v obnovené premiéře?
„Těžko hodnotit. Výkon obou týmů nebyl ideální, možná tentokrát vyhrál ten šťastnější tým.“
Cítil jste v úvodu velkou nervozitu?
„Ani ne. Beru to spíš jako návrat domů. Cítím se tady mezi kluky perfektně, dá se říct, že jsem v rodinném klubu. O to víc mě mrzí, že jsme nevyhráli. Ale je to můj první zápas, tak snad postupně začneme bodovat.“
Jak těžké bylo se otřepat ze dvou rychle po sobě inkasovaných gólů?
„To tak někdy je. Ale já už toho v této sezoně zažil tolik, že jsem se z toho nesesypal. Jeli jsme dál, kluci hráli perfektně a já se jim snažil pomáhat. Drželo se to na dvou gólech, pak na jednom, takže to bylo vyrovnané a pořád se hrálo o body. Sedm minut před koncem padl gól, jaký padl. Těžko hodnotit. Na kostce to ani neukázali, nevím proč. Z mé situace mi přišlo, že hokejka byla vysoko, ale to se už nedá změnit. Ten gól ale rozhodl zápas.“
Jak jste osobně vnímal středeční brankářskou rošádu, jíž jste byl součástí?
„Abych řekl pravdu, nechci to hodnotit, stalo se. Bylo tam spousta aspektů, to by člověk mohl vyprávět donekonečna. Teď se musím koncentrovat jenom na víkend tady ve Zlíně a dělat co největší radost fanouškům a klukům. Vybavuju si moment, kdy jsem přišel do kabiny a cítil jsem se uvolněně, byl jsem mezi svými kluky, doma. Jsem tam, kde to znám od svých čtyř let.“
Myslíte, že vám návrat domů může pomoct v zatím ne úplně povedené sezoně?
„Doufám, ale nechci nic hodnotit dopředu. Chtěl bych, aby to tak bylo, ale jenom chtít nestačí. Musíte pro to něco udělat. Ale jsem rád, že tu jsem s Ríšou Hrazdírou (trenér brankářů Zlína), snad to vypilujeme tak, aby to bylo takové, jako když jsem odcházel.“
Za tu dobu se to asi ve Zlíně moc nezměnilo, ne?
„Ani ne. I když… je tam nová kostka a nová rolba. Takže vlastně docela dost! (smích). Dělám si srandu. Jde o to, abychom začali hlavně bodovat. To je momentálně nejdůležitější. Udělat v lize co největší peklo a posunout se co nejdál.“
