Protekce v nominaci na MS? Pavlát se spekulacím smál: Já i okolí víme, kde je pravda

Na jaře kolem něj bylo živo. Dominik Pavlát si řekl o nominaci do reprezentace a nechyběl ani v konečném seznamu hráčů pro mistrovství světa. V tu chvíli už se vědělo, že trenér Radim Rulík se svým týmem míří od nároďáku do Kladna, a hlasitě se spekulovalo o tom, že šestadvacetiletý gólman poputuje stejným směrem, což se později potvrdilo. Mezi fanoušky se rychle začalo mluvit o údajné protekci u trenérů, která měla dostat Pavláta na šampionát.

Co jste říkal tomu, co se kolem vaší nominace vyrojilo během mistrovství světa?
„Já i moje okolí víme, kde je pravda. A tohle pravda rozhodně nebyla. Pro mě to bylo spíš takové, že jsem se zasmál a pak jsem to vůbec nevnímal. Nejsem z těch, co by si četli rozhovory. Samozřejmě tomu ale neuniknete. Někdo vám to řekne, někde to na vás vyplave. Ale spíš to bylo úsměvné. Stejně jsou to věci, které neovlivním.“

Nijak se vás to nedotklo?
„Ne, vůbec. Já mám i svého mentálního kouče a hodně na tom pracujeme. Tohle mě vůbec nepoznamenalo.“

Mentální koučink je v současném sportu velké téma. Využíváte jej dlouho?
„Byl jsem první půlrok ve Finsku a všechno pro mě bylo nové. Cítil jsem, že se potřebuju ještě dál posunout. Oslovil jsem Pavla Liehmana, se kterým spolupracuju doteď. Řešili jsme spolu hokej i mentální stránku. Je to pro sportovce hrozně důležité a bude čím dál víc. Je to asi kouč od kouče, ale já mám štěstí, že jsem narazil zrovna na Pavla. Bylo dobré rozhodnutí jít do toho a zase posunout psychiku. Třeba na mistrovství, zápasy tam nebyly jednoduché, takže jsem mu zavolal, pokecali jsme a cítil jsem se jako nový. Byl to refresh. Hlava je obrovské procento výkonu.“

U gólmanů je to zvlášť důležité, přece jenom je to hodně specifická pozice náročná na hlavu.
„Možná gólmani využívají mentální kouče víc, protože na nich tým stojí. Když bude gólman v pohodě, výsledky budou. To je důležité.“

Říká se, že jsou jiní. Souhlasíte s tím tvrzením?
„Já si myslím, že jsou chytřejší. (směje se) Většinou v týmu mají svůj malý tým, baví se hodně spolu, takže to možná vypadá, že jsou jiní. Někteří možná jsou, ale já se za takového nepovažuju.“

Vraťme se ještě k letošnímu mistrovství. Byl to velký zážitek, řadíte ho vysoko?
„Skvělý, řadím ho v kariéře zatím asi nejvýš. Užíval jsem si to od začátku. Tým jsem doplnil před Švédskými hrami. Pak přišla nominace a já si říkal, že to je splněný sen. Mistrovství jsem si taky užil, i když samozřejmě to výsledkově nebylo takové. Ale hrála v tom roli spousta faktorů. Osobně jsem si to užil extrémně, dalo mi to zkušenosti, ze kterých budu čerpat.“

Takže převažuje zkušenost nad tím, že výsledkově jste si to představovali jinak?
„Určitě. Já to ale rozhodně neberu jako propadák. Je to motivace do další práce. Zápasy byly dobré, každý viděl, jak probíhaly. Ti, co tomu rozumí, si udělají obrázek, ti, co tomu rozumí méně, asi také. Já myslím, že to bylo fajn.“

Vyžral jste si těžká utkání v tom smyslu, že na vás často šlo málo střel. A pak jste byl u porážek se Slovinskem a Norskem.
„Řekne se Norsko, ale oni skončili třetí. A hráli fakt výborný hokej. Pár kluků po turnaji podepsalo do NHL. Nebyla náhoda, že došli tak daleko, už ve skupině to ukazovali. Porazili Švédy, byli minutu a půl od toho, aby porazili Kanadu, a byli první ve skupině. Nebyla to úplně náhoda. Nám se zápas s nimi nepovedl, měli bychom je porážet. Ale v zápase byli lepší.“

O zápasy jste se dělil s Josefem Kořenářem, navíc do toho vstoupila jeho nemoc. Bylo nezvyklé, jak se plány měnily?
„Je pravda, že Pepa měl chytat s Nory. Já jako jediný gólman jel na ranní rozbruslení, protože jsem nevěděl plán trenérů. Druhý den byl back to back zápas s Kanadou, chtěl jsem být připravený. Dal jsem si ostrý trénink, byl jsem tam sám. Ve dvanáct jsme dorazili na hotel a v jednu už jsme zase měli jet na zimák. Nebydleli jsme ve Fribourgu, ale v Bernu, bylo to půl hodiny autobusem, takže jsem se jenom najedl, hned sedl do autobusu a jeli jsme na zápas s Nory. Ale fyzicky jsem na tom byl v pohodě, nevadilo mi to. Ani druhý den, když jsme hráli s Kanadou.“

Sidney Crosby vám dal sekeru a říkal jste, že budete mít modřinu, kterou si možná necháte vytetovat na památku. Nechal jste si ji zvěčnit?
„Ne, nenechal. Žádné tetování nemám. Ale modřinu jsem měl pěknou. Je to hokej, mně to nevadilo. Patří to k tomu, než abychom se báli někoho dotknout. On ví moc dobře, proč to dělá, proč je tak úspěšný a proč je jeden z nejlepších na světě.“

Čekalo se, že po olympiádě Kanada nepřiveze tak silný tým. A nakonec měli hvězd hodně.
„Pomalu co hráč, to hvězda, co hraje v NHL. Já si to užíval. Před zápasem si děláš preskaut na tým, a když jsem se podíval na jejich sestavu, pousmál jsem se. Podíval jsem se na YouTube na nějaké highlighty gólmanů v NHL a říkal si: No, to budu dneska potřebovat, aby to dobře dopadlo. Škoda, málem jsme vyhráli.“

Zápas se vám osobně povedl.
„Jo, cítil jsem se dobře. I tím, že šlo o back to back zápas, byl jsem na to zvyklý. Ve Finsku jsme hráli pátek a sobota, takže jsem věděl, jak se na to nachystat v hlavě a jak nachystat tělo. Zápas byl fajn.“

Z Finska se teď vracíte zpátky do extraligy. Bude to asi trochu rozdíl, když se podíváte na kladenský stadion a srovnáte to s Nokia Arenou v Tampere, ne?
„Jo, rozdíl to je. Ale je to tady útulnější. A když jsem viděl kabinu,