Vyhrál olympiádu v Naganu. Čtyřikrát mistrovství světa. Ale s nadsázkou říká: „Tak nervózní jako teď jsem snad před žádným zápasem nebyl!“ Hokejového útočníka Martina Procházku v sobotu čeká populární série StarDance, když hvězdy tančí... „Mám trochu obavy, nechci úplně zklamat. Musím prostě bojovat!“ říká někdejší kanonýr, jenž po minulé sezoně uzavřel ve 40 letech svou bohatou hokejovou kariéru.
V sobotu vás spolu s tanečnicí Terezou Bufkovou čeká ostrá premiéra. Tak povězte, jak se cítíte?
(usměje se) „Jsem pořádně nervózní, dopředu jsem si říkal, že si to chci užít, ale to jde jen trochu... Hlavně si říkám, aby to nedopadlo úplně hrozně.“
Váhal jste, jestli do toho vůbec jít?
„Přemýšlel jsem asi dva týdny, dvakrát už jsem skoro odmítnul. Ale nakonec jsem se nechal přesvědčit. Říkal jsem si, proč se toho bát? Ale žádné velké ambice nemám, beru to vyloženě sportovně. Ale když už jsem do toho šel, chci se poprat o to, aby to nějak vypadalo. Nechci zklamat sám sebe, ale hlavně Terezku (Bufkovou), která je úplně úžasná a vím, že to se mnou vůbec nemá jednoduché.“
Do tanečních jste v mládí nechodil?
„Ne, měl jsem zrovna v tu dobu nohu v sádře. Takže začínám úplně od podlahy, než jsem do toho šel, neuměl jsem fakt vůbec nic. Bylo to pro mě totálně neznámé prostředí.“
Ani s hokejovými parťáky jste v mládí na diskotékách na parketu nedováděli?
„To jo, ale to bylo až po půlnoci!“ (směje se)
Jak jsou taneční tréninky vyčerpávající?
„Žádná sranda to určitě není, když jednu sestavu zopakujeme pětkrát šestkrát za sebou, tak to je jako jedna třetina v hokeji. A pořád musím makat naplno. Takže je to dost náročné. Tanečníky musím obdivovat, je to fakt dřina. Vždycky, když jsem to předtím viděl, jsem si říkal: Hm, dobrý. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak je to náročné.“
„Ne ne, to se raději vůbec nedívám. Takový pohled bych asi nezvládnul.“
Z hokeje jste zvyklý na samé úspěchy, jaké to je se vyrovnat s tím, že teď na ten vrchol dojít nemusíte?
„S tím jsem už dopředu smířený. Říkám si, že to tam odtancuju nejlíp, jak můžu, a pak se uvidí. Je to každopádně úplně něco jiného než hokej. Tam když člověk má krizi, mohou ho z toho vytáhnout spoluhráči. Kdežto tady ne.“
Po hokeji se vám nestýská?
„Zatím jsem na takové myšlenky neměl ani čas, trénujeme třikrát až čtyřikrát týdně dvě až tři hodiny. Takže jsem na žádném zápase ani nebyl.“
Třeba vás tancování chytne tak, že se mu budete věnovat i dál!
(usměje se) „Jakože by ze mě byl profesionální tanečník? Tak to vím jistě, že ne...“
Jak se vám bude na sobotu spát?
„Těžce, už teď z toho mám obavy... Budu bojovat!“
