Vyvěšení dresu v Pardubicích. Uvedení do Síně slávy Buffalo Sabres. Přijetí do Hockey Hall of Fame v Torontu, kam se dostal jako první Čech. Vyřazení jeho čísla 39 opět v Buffalu. Ražba vlastní mince. A dnes padesáté narozeniny. Bývalý gólman Dominik Hašek, jedna z největších postav české sportovní historie, je v posledním roce na roztrhání. „Ale brzy už to opadne a všechno se vrátí do starých kolejí,“ pousmál se při rozhovoru pro Sport.
Dřív k němu neodmyslitelně patřily maska, betony a lapačka. Teď neudělá krok bez psa Gándyho a své jméno spojil s energetickým drinkem Smarty. Zdá se, že si čerstvý padesátník život užívá. „Našel jsem zase něco, co mě naplňuje,“ tvrdí Dominik Hašek.
Pro hokejový národ zůstáváte hrdinou z Nagana. Tohle vám nikdo neodpáře, že?
„Dá se říct, že hlavně díky tomu zůstávám v povědomí lidí. Na to, že už čtyři roky nechytám, tak s olympiádou si mě pořád spojují. Tedy už to není takové jako rok po Naganu, tehdy to bylo skoro šílenství.“ (usměje se)
Jak se postupem času proměnila vaše popularita? Je znát, že už poslední roky žijete v Česku, takže jste více okoukaný a ten poprask není takový?
„Hlavně už se to trošku mění věkem. Pro tu starší generaci zůstávám známý, ale třeba děti okolo deseti nebo patnácti let už na mě koukají jinak. Ani neví, o koho jde.“
Vážně?
„Zrovna nedávno se mi na horách stalo, jak mě jeden tatínek poprosil o fotku a křiknul na děti, aby si se mnou mohli udělat společnou fotku. Pak si ještě chtěl pořídit selfíčko a těm klukům povídá: ‚Já vám potom vysvětlím, kdo to byl.‘ (usměje se) Bylo jim asi kolem deseti a koukali, kdo jsem…“
Ale když vás náhodou zastaví policisté při silniční kontrole, u nich vám vaše jméno pomáhá, nebo ne?
„Jsou chvíle, kdy ano. Ale naopak existují momenty, kdy to škodí. Jako u všech známějších lidí. Dokud se vám nic nestane, tak jo, pomáhá to. Ale jakmile se něco semele, o to větší průser to je. A odnesete to víc, protože jste někdo, koho lidi znají. I s tímhle mám zkušenosti.“
To bylo v roce 2003, kdy jste při inline hokeji napadl soupeře…
„Člověk si musí dávat pozor na to, co dělá. To je jediná rada. Jakmile uděláte průšvih nebo se zachováte špatně, odnesete to ještě víc. Protože lidi o vás zajímají nejenom ty dobré věci, ale i ty špatné. Což se týká nejen novinářů, ale když se nějaký případ, nedej bože, dostane ještě výš, tak i těch ostatních, kteří se tím zabývají.“
Tenhle případ už je zapomenutý, vaše sláva od té doby opět vyletěla vzhůru. Jak se vyrovnáte s neustálými žádostmi o podpis?
„Ne, že bych se v tom vyžíval, ale je to v pohodě. Třeba před pár dny jsem hledal místo k parkování, tak mi to jeden pán zařídil. ‚Za autogram‘, povídal… Takže jsem se mu podepsal, a najednou mě nechal zastavit tam, kam se jinak nemohlo. Jak se říká něco za něco… Když jsem odjížděl, tak sice najednou chtěl ještě jeden pro kolegu, ale i tak to šlo.“
Poslední měsíce jsou pro vás plné ohlížení: Síň slávy, vyvěšování dresu, padesátiny. Jste taky takový, že byste vzpomínal, nebo se spíš díváte dopředu?
„Nejvíc asi člověk vzpomíná, kdy se sejde s hráči nebo lidmi, s nimiž to prožil. Popravdě řečeno, když jsem sám, ani mě moc nenapadne moc se vracet. Když se sejdeme, tak někdy padne slovo o tom, co bylo. Jsem ale rád, že už to bude pozvolna za mnou.“
Ještě narozeniny a máte to!
(pousměje se) „Padesátka je výjimečná, to jo. Dřív jsem žádné narozeniny neslavil, v lednu jsem vždycky hrál hokej.“
Jaký byl za ten poslední rok nejemotivnější moment? Dojalo vás vůbec něco?
„Je to příjemné, krásné, ale úplně na rovinu přiznávám, že si nepamatuju, že by mě něco z toho až dojalo. Vždycky jsem se cítil hrdě a příjemně, zároveň jsem byl nervózní z toho, co budu říkat. Celý život jsem byl zvyklý hrát hokej, navíc jsem byl ještě schovaný za maskou. A teď jsem měl najednou mluvit k tisícům lidí na stadionu a možná dalším statisícům u televize. Ale ani v nejmenším si nevzpomínám, že bych při tom měl slzy na krajíčku… Jsou na světě jiné věci, které mě dokážou víc dojmout a jsou důležitější pro můj život, než když mi někde vyvěšují dres. Ale pozor, tím to nechci shazovat, obrovsky si toho vážím.“
Co vás tedy dokáže dojmout?
„Určitě když se něco povede mým dětem, to je jasné. Ale jsou to i příběhy a osudy lidí, kteří dokázali překonat různé těžkosti. Nejenom ve sportu, ale i v jiných oblastech.“
Ale váš úžasný příběh taky dokáže lidi dojmout!
„Za to jsem jenom rád… Ale když jde o mě osobně, tak mě to prostě nedojímá. I když znovu musím říct, že si obrovsky vážím toho, když mě někdo ocení.“
Co s vámi dělá, když třeba při zápasech NHL slyšíte komentátora, který gólmana chválí za to, že puk chytil jako Hašek?
(přemýšlí) „Co na to říct? Až to někdy uslyším, řeknu vám, co to se mnou udělá… (usměje se) Ale jo, je hezké, když si na mě vzpomenou. Ale že bych z toho dělal vědu, to ne. Řeknu to takhle: Vždycky je hezké, když vás přirovnají k tomu, když brankář puk chytne. Lepší, než pokud by říkali: ‚To je ten gól, který od červené dostal Hašek při šampionátu ve Vídni v roce 1987.‘ To bych si řekl: ‚Sakra, proč to vytahujou?‘“ (pobaveně)
Kompletní rozhovor s Dominikem Haškem čtěte ve čtvrtečním vydání deníku Sport. Jeho elektornickou verzi včetně archivu novin si můžete přečíst ZDE»
Deník Sport v čtečce přímo ve vašem počítači objednávejte zde, nebo přímo na www.isport.cz/epaper >>
Deník Sport v App Storu pro mobily a smart phony se systémem iOS (Apple) stahujte zde >>
Deník Sport v Google play pro mobily a smart phony se systémem Android stahujte zde >>
