Z mistrovství světa má Petr Hubáček kompletní sbírku medailí. Zlato (2010), stříbro (2006) i bronz (2011). Cenné kovy dokázal vydolovat i ve Finsku. Teď jej čeká možná poslední hokejové dobrodružství. Pohodové, pozitivní a v příjemném prostředí. Věří, že přesně tak to bude ve francouzském Rouenu vypadat. „Na závěr kariéry by to pro mě mohlo být ideální prostředí, kde bych si mohl zahrát pohodový hokej.“
Už ke sklonku nepovedeného ročníku s Pardubicemi Petr Hubáček uvažoval, co dál. Přestože stále patří k nejrychlejším bruslařům, je soudný. „Za pár týdnů mi bude osmatřicet a kariéra se blíží ke konci,“ říká sám sobě na rovinu. „Nedávno jsem si počítal odehrané zápasy v seniorské kategorii a pomalu se blížím číslu 1300. Opotřebovanost organismu je značná, regenerace pomalejší a hokej je pořád náročnější... A sám vím, že věk v posledních dvou sezonách cítím. Začíná ovlivňovat výkonnost, přiznám si to.“
Nechci být horký brambor
Stále si navíc dobře pamatuje zážitky z časů, kdy sám s hokejem začínal. „Když jsem jako mladý kolem sebe viděl starší borce ve finální fázi kariéry, tak vím, že konec často nebyl příjemný,“ vzpomíná zkušený útočník. „Kluby si vás začnou přehazovat jako horký brambor a při naší mentalitě vám nikdo do očí nic neřekne. Radši vás začínají míjet pohledem. Kolikrát skončíte takovým způsobem, že ani nevíte, jestli vám má být líto, že už nehrajte, nebo máte být rád, že už nehrajete.“
V tomto měl jasno. Až sám ucítí, že se konec špičkové kariéry bude klonit k finiši, bude si jej chtít užít. Ne z něj být zbytečně v nervech. „Přemýšlel jsem, co dál,“ popisuje Hubáček. „Šel jsem na internet a uvažoval, kterým směrem se vydat. Překreslil jsem si mapu Francie, Německa a Rakouska a vyznačil jsem si sympatické mančafty, vzdálenosti, dostupnost z Brna, vyhledal jsem si zimáky, udělal průřez kádry... Z toho mi vyšel seznam zhruba deseti týmů, kam bych rád na závěr kariéry šel.“
Po zvládnuté baráži začal vše ladit konkrétněji. Sondoval odezvu. „Z Německa byla jasná - staré Čechy nechceme, bereme jen Kanaďany,“ říká Hubáček. „Takže Německo šlo rychle do kytek. Odněkud byla odezva lepší, odněkud horší, odněkud žádná. A třeba na francouzskou ligu jsem se ptal Yohana Auvita, se kterým jsem hrál tři roky ve Finsku. Řekl mi co a jak, dozvěděl jsem se třeba, že v Rouen je shodou okolností asistentem Fin z Jyväskylä. Sice jsem pod ním nikdy nehrál, ale věděli jsme o sobě. Napsal jsem mu mail, poptal se na detaily.“
Hubáček ovšem přiznává, že Draky z Rouenu původně v top 10 neměl. „Z Francie jsem na seznamu měl Grenoble, Gap a v závorce Bordeaux,“ usmívá se. „Ale i Auvitu mi Rouen doporučil. Říkal, že na závěr kariéry je to ideální prostředí, kde bych si mohl zahrát pohodový hokej. Chci, aby kariéra měla hezkou tečku.“
Pokazit si ji nenechá. „I kdybych seděl v půlce srpna někde v Dijonu v kabině a říkal si: ‚Ty vole, co já tady vůbec dělám?‘ Stejně se to budu snažit ladit do pozitivna. A když to skončí, vrátím se domů, zajedu do Hornbachu, koupím hřebík, zabiju do zdi a pověsím na něj brusle. A řeknu si - bylo to fajn.“
Na fotbal si taky zajdu
Není žádným tajemstvím, že Hubáček je velkým fandou ostrovního fotbalu. Šanci dá i francouzské lize. „Už jsem se díval zhruba na rozlosování,“ usmívá se. „V srpnu se bude na tréninky teprve pomalu najíždět, víkendy by ještě mohly být volné, takže tam mám zakroužkované zápasy v Le Havre a v Caen. Fotbal mám rád, vždycky jej rád do svého programu zahrnu. A když to vyjde, tak bych si třeba jednou zašel i na nějaký pěkný zápas Champions League na Paris Saint-Germain.“
Že by však z anglického fotbalu přešel na francouzský? To nehrozí. „Anglii budu fandit i na starý a nepoužitelný kolena. A věřím, že Angláni jednou i ty Němce porazí!“ Konzervativní zůstane i co se řeči týká. Věří, že si s angličtinou vystačí. „Navíc život člověka naučí, že je možná někdy lepší nerozumět. Máte pak čistší hlavu.“
Smlouvu podepsal Hubáček na rok. Pokud jej francouzská liga chytne a v klubu budou spokojení, nebude se bránit další sezoně. Ale moc dopředu už se nedívá. „Beru to tak, že svůj hokejový sen jsem začal žít někdy v roce 84 nebo 85, když jsem jako malý kluk začal lítat s hokejkou za Lužánkama. Sen jsem si prožil a s hokejkou se proháním pořád. Co víc si můžu přát? Věřím, že to i dál bude fajn.“
