Čechokanaďan Matějovský zaléval Ručinskému kytky, Plekance obrečel
PŘÍMO Z MINNEAPOLIS | Stačí, aby ho potkal hráč NHL. I bývalý. Pozná ho, protože s ním Zdeněk Matějovský (66) někdy natáčel rozhovor. Jeho útěk z komunistického Československa byl dobrodružný jako příběhy hokejistů, kteří emigrovali. V roce 1980 cestou na Kubu vystoupil během mezipřistání v Montrealu z letadla a požádal o azyl. Bylo mu dvacet a u sebe měl míň dolarů než první bezdomovec, kterého viděl na ulici. Nikoho neznal. Dneska je v hokejových kruzích pojem. Roční iSport Premium za zvýhodněnou cenu>>>
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
I pro velké hvězdy je Zdeněk Matějovský spíš parťák než reportér. Má mezi nimi kamarády. Kde se něco děje, tam je. S kamerou a mikrofonem, na němž mění špunty podle toho, pro koho natáčí. Začal českou TV Nova, dělal a dělá pro televize z mnoha evropských zemí. Za covidu posílal rodilý Jihočech příspěvky z Evropy do zámoří. Rozhovory z NHL a velkých turnajů jako juniorský šampionát dělá 30 let.
O tom, že při cestách na spřátelený ostrov Kubu bude pit stop v Montrealu, se vědělo. Ale vy jste se pokusil utéct z nesvobody už dřív, že ano?
„Napřed přes Kypr. Moje první dovolená se zájezdem mimo východní blok byl Tunis, kam mě v roce 1978 překvapivě pustili. Bylo mi osmnáct, dlouhé vlasy. V té době cestovali jen samí vysloužilí doktoři, profesoři a inženýři. Všichni se divili, co s nimi na tom zájezdu dělám. Po návratu mě napadlo, že bych to mohl podniknout z Kypru. Letěl jsem tam, z hotelu jsme jeli na výlet do Nikósie. Tenkrát jsem uměl strašně málo anglicky. Ale nějací lidé se na mě nalepili, abych jim pomohl. Já je nepotřeboval. Chtěl jsem utéct. V jednu chvíli jsem se jim ztratil, oběhl asi tři ulice a tam uviděl americkou vlajku. Nebyly mapy, internet, nic. Myslel jsem si, jaké mám štěstí, že jsem narazil na americkou ambasádu.“
Jenže zastupitelství to nebylo?
„Sekuriťák se zeptal, co potřebuju. Já, že politický azyl. On: ‚To vám nepomůžu, tohle je americká knihovna.‘ Taxíkem mě poslal na ambasádu. Jenže jsem u sebe neměl pas, ten nám všem sebrala průvodkyně. Řekli, že mi nemůžou pomoct, když neznají mou identitu, ať přijdu s pasem. Tam to ještě nevyšlo. Navíc poslední den můj spolubydlící u večeře vtipkoval, že Zdeněk chce zůstat. Průvodkyně zbystřila, na letišti mě natlačila do letadla a já se ocitl zase v Praze.“
Takže jste zkusil variantu s fingovaným zájezdem na Kubu?
„Věděl jsem od lidí, že vyjdeš z letadla a už jsi Kanaďan. Ale bylo to jinak, než vypadalo. Ještě opálený jsem šel na Čedok, našli mi termín 10. března. Půl roku poté, co jsem se vrátil z Kypru, jsem si koupil další zájezd a nikomu nic neřekl. V letadle vedle mě seděl kluk, v půlce letu vytáhl učebnici angličtiny, ať ho vyzkouším. Já: ‚Na Kubě se mluví španělsky.‘ On: ‚Chci zůstat v Montrealu. Jdeš se mnou?‘ Já, že ne. Myslel jsem, že je fízl.
