O víkendu se v Itálii konalo mistrovství světa v kickboxu, kde se české reprezentační výpravě dařilo a zápasníci si odvezli pěknou řádku medailí. Tu nejcennější vybojoval hned ve dvou váhových kategorií i Jan Mudraninec, který se ve finále utkal se svým kamarádem. "Pro mě je to největší úspěch. Bylo to náročné, ale užili jsme si to," přiznal třiadvacetiletý kickboxer.
O víkendu jste vyhrál hned ve dvou kategoriích v light contactu na MS v Itálii. Za jak velký úspěch to vy sám považujete?
„Co se týče mě osobně, tak je to můj největší úspěch.“
Bylo pro vás snadné soupeře porazit, nebo vám dali zabrat?
„V kategorii do 84 kilogramů jsem měl soupeře z Ukrajiny, Francie a ve finále jsem zápasil se svým reprezentačním kolegou. Nejtěžší byl asi ten první zápas s Ukrajincem, který mi dal zabrat nejvíc a při vyhlašování jsem vůbec nečekal, že rozhodčí zvedne mojí ruku. Velmi pikantní byl finálový zápas s Petrem Tahalem se kterým jsme velcí přátelé. Pak jsem zápasil i v kategorii do 86 kg a tam jsem zápasil se dvěma Angličany.“
Bylo náročné utkat se právě s kamarádem? Přeci jen šlo o medaili z velké akce…
„Ano, bylo to náročné. Já a Petr spolu každý týden trénujeme, ale oba jsme se shodli na tom, že se ve finále potkáme rádi a snažili jsme si to užít. Myslím, že zápas stál za to, i rozhodčí nám řekl, že to byl velmi povedený souboj.“
Vy jste se stal už trojnásobným mistrem ČR, teď jste ovládl i světový šampionát. Jaké máte další cíle, kterých byste chtěl dosáhnout?
„Dalším cílem je černý pásek. Taky se snažím pomalu přejít do plnokontaktní formy kickboxu (full contactu).“
Abych se vrátila zpátky k šampionátu. V jediném víkendu jste ovládl hned dvě kategorie. Nemusel jste řešit shazování váhy?
„Ano, musel jsem se dostat pod 84 kg, já mám normálně 90kg do poslední chvíle to byly nervy. (směje se)“
Poslední dobou se hrozně často stává, že bojovníci kvůli shazování váhy kolabují. Nebojíte se třeba, že vám to pak znemožní zápasit?
„To ne, já neshazuju tolik kilo, aby mi to mělo dělat potíže. Ale byl jsem rád, že jsem nezápasil do 89 kg, už ti moji soupeři mi dali zabrat (směje se).“
Ale asi to stejně musí být náročné? Dívat se jak se ostatní cpou...
„No abych řekl pravdu tak je moje vůle docela slabá, takže se mi občas nějaká ta dobrota dostala pod ruce. (směje se) Navíc mi přijde, že vždy když se na něco připravuji, tak je u nás doma nějak víc jídla. (směje se)“
Na šampionát jelo skoro dvacet českých reprezentantů. Dá se tedy říci, že se českému kickboxu na světové úrovni daří?
„Já myslím, že nám tento turnaj vyšel. Přivezli jsme spoustu medailí, bylo to opravdu skvělé. Jsem rád, že jsme ukázali, že se můžeme rovnat s těmi nejlepšími.“
Vy se věnujete i full contactu, ve kterém jste se stal mistrem ČR a říkal jste, že se mu chcete začít věnovat víc. Takže příští rok vás máme očekávat jako mistra světa ve full contactu?
„Ano, vyhrál jsem republiku ve full contactu i v low kicku a jednou bych se chtěl posunout i mimo ČR, ale ještě je přede mnou spousta práce. Minulý rok jsem byl na světovým poháru v Innsbrucku a tam se ukázalo, že ještě nejsem připravený. Shodli jsme se s mým reprezentačním koučem, že je ještě čas. Původně jsem měl jet full contact sem do Itálie, ale rozhodli jsme se počkat a bylo to správné rozhodnutí.“
Když jsem kdysi dělala rozhovor s thaiboxerem, který se věnuje i boxu, tak prozradil, že aby si připomínal, ve kterém zápase může kopat a ve kterém ne, dívá se na boty. Máte i vy nějakou pomůcku, která vám připomíná, že máte zápas zrovna v light contactu a nemůžete jít naplno, nebo už to máte dostatečně zažité, že žádnou nepotřebujete?
„No ono s tím light contactem je to tak, že se to sice jmenuje light contact, ale když vyjedete za hranice, tak mi ten rozdíl v tvrdosti tolik nepřijde. Tady jsme měli jít light a taky jsme se slušně řezali. (směje se)“
Vy kromě zápasení děláte i trenéra. Jak se to dá skloubit dohromady?
„V Kosagymu na Vinohradech mám dvakrát týdně trénink začátečníků, to ještě není tak hrozné. Je to sice náročnější, ale když člověk chce, tak to jde. Důležitý je, aby to člověk měl rád a bavilo ho to. Na tenhle turnaj jsem se připravoval dva měsíce, čtyři až pětkrát týdně. Samozřejmě to někdy vycházelo a někdy ne. Myslím si, že jsem mohl trénovat i více, ale z různých důvodů to nebylo možný.“
