Šlapal do mírného kopce, kochal se panoramaty okolní krajiny. Pak na vše padla tma. Českého profesionálního cyklistu Petra Vakoče (25) a jeho týmového kolegu Laurense de Pluse smetl v lednu při tréninku v Jihoafrické republice nákladní vůz. Belgičan vyvázl se zlomenou pánví, Vakočovi náklaďák polámal šest obratlů v páteři. K současnému stavu, kdy se směje a váží si maličkostí, jako je sezení na židli, pomohly tři operace. V červnu by si chtěl poprvé vyjet na kole, návrat do pelotonu nechce uspěchat.
Jezdci belgické stáje Quick-Step Floors dal první pomoc další parťák Bob Jungles, přítomný byl také trenér Koen Pelgrim, který ho při vyjížďce doprovázel v týmovém automobilu. „Když jsem se probral, byl jsem v šoku, nešlo mi hýbat nohama,“ popsal nejtěžší chvíle kariéry Vakoč , účastník Giro d´Italia a Tour de France, který se v roce 2015 stal českým šampiónem v závodě s hromadným startem.
V březnu, kdy jsem vás poprvé kontaktoval, jste se na rozhovor ještě necítil. Teď už je vám lépe?
„Poslední měsíc jsem doma, předtím jsem ještě ležel v nemocnici a dával se do kupy ze třech operací. Tu první akutní jsem podstoupil ještě v JAR, kdy mi stabilizovali páteř, aby nedošlo k poškození míchy. V Motole na spondylochirurgii mě pak pan profesor Štulík postavil na nohy a vrátil do normálního života. Byly to krušné měsíce, ale mám velkou šanci, že se zase budu moci vrátit k cyklistice. Všichni, kteří se mnou pracovali, odvedli super práci!“
Co si z nehody pamatujete?
„Nic. Pamatuju si, co jí předcházelo. Měli jsme sebou doprovodný automobil, zastavili jsme, abychom se napili a občerstvili. Pak jsme znovu vyrazili a než nás naše auto dojelo, vždycky jezdí těsně za námi, se to stalo. Byla to rovná silnice, přehledná, bez provozu a mírně do kopce. Pak už jen vím, jak jsem se probouzel ze tmy, chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo. Nákladní auto jelo zezadu, místo aby nás normálně předjelo, tak nás smetlo. Naštěstí jsem nedopadl pod kola, ale ke krajnici, to mi zachránilo život.“
Hláška „cítit se, jako by mě přejel náklaďák“, má teď pro vás asi nový význam, že?
„To je pravda, není to nic moc. Myslím, že většina lidí to s tímhle tvrzením trochu přehání. (smích) Byl to malý nákladní vůz, ale já si to nepamatuji, viděl jsem jej až zpětně v nemocnici na fotografiích z místa nehody, které nasnímala policie.“
V jaké rychlosti se to stalo?
„Kolik mohl jet ten náklaďák, to netuším. My jsme šlapali okolo 20 kilometrů v hodině, bylo to do mírného kopce, takže rozdíl v rychlostech musel být velký. Proto tak silný náraz.“
Kdo dal vědět vaší rodině?
„Ještě než mě dovezli do nemocnice, tak trenér už volal do Česka. Naši se hned rozhodli, že přiletí za mnou a začali hledat nejbližší let. A podařilo se jim to, když jsem se probudil po operaci, mamka s bratrem už byli u mě.
