Nejlepší hokejový útok? Mozek, bruslař a obranář
Nejlepší extraligový útok? Na špici bodování jsou plzeňští Gulaš s Mertlem, kteří bodují každý zápas a dávají nejvíc gólů. Křídlo se u nich sice střídá, začínal s nimi myslím i Kubalík, takže je to spíš sehraná dvojička než kompletní útok. Ať už hrají s kýmkoliv, góly dávají. Hlavně tedy v přesilovkách.
Nedivím se. Mertl je výborný svojí hrou před bránou, tam se umí prosadit, najít si pozici, odkud se dávají góly, má důraz. Gulaš se pro změnu umí uvolnit sám, dostat se přes prvního hráče a probít se do střelecké pozice. A má i dobrou střelu, dobře zakončuje.
Když jako trenér chcete poskládat ideální útočnou trojku, musí si hráči v prvé řadě sednout. Ne vždycky je to tak, že k sobě dáte tři nejlepší hráče v týmu a jsou i nejlepší řadou. Kolikrát spolu výborní hráči prostě hrát nemohou. Třeba si na svých postech překážejí a musí se rozhodit do jiných formací. Hráči si musí sednout, vyhovět.
Jeden je duší útoku, mozkem. Druhý to rozráží vpředu, umí dobře napadat, hodně toho objezdí a nakonec třetí myslí na obranu. Jako první zachytává protiútoky soupeře. Všichni si musí rozumět ve spolupráci, ve volbě a změnách míst, v koordinaci. Když se to povede, je útok kompaktní. Plusem samozřejmě je, pokud si spolu rozumí i mimo led. Nemusí spolu chodit na kafe, navštěvovat se co druhý den, ale hokejové myšlení by měli mít stejné. Jinak to fungovat nebude.
Nejdřív mozek
Z trenérského pohledu se formace začíná skládat nebo vymýšlet od tvůrce. Nejdřív je třeba najít „mozek“ a k němu přihodit dva nejvhodnější hráče, kteří jsou bruslařsky zdatní a jsou schopni plnit myšlenky tvůrce hry. Jsou schopni jej pochopit.
Zažil jsem v minulosti i to, že si kluci ve fungující formaci začali závidět. Že jeden má o dva góly víc, začali si najednou body počítat. V ten moment se z dobré lajny úspěšnost vytratí. To se pak rozhádají mezi sebou, v horším případě i celé mužstvo. Pokud to hrozí, musí okamžitě od sebe.
Faktem je, že dřív bývaly jednotlivé formace déle pohromadě. Teď se víc točí, mění. Myslím si ale, že teď to mají hráči paradoxně jednodušší. Protože hokej je jednodušší. Dřív se víc kombinovalo, víc se hrálo ve středním pásmu, vracelo se, dávaly se puky dozadu, podjíždělo se. Kombinace bývaly pestřejší, proto na sebe museli být hráči zvyklí.
Dnes je hokej přímočarý. Jezdí se nahoru dolů a všechny formace v podstatě hrají stejný systém. Tím pádem není rozhodující, jestli a jak moc se hráči vlastně znají. První i třetí lajna hrají stejným stylem, takže je jen otázkou individuálních schopností hráčů, jestli se někdo prosadí víc, někdo míň.
Všechno se žene dopředu
V minulosti se držely útočné trojky déle u sebe. Hráči na sebe museli být opravdu zvyklí. Vědět, že támhle Franta jede k modré čáře, nechá tandem, do něj si najede Pepa a teprve proletí do útočné třetiny. Dnes se tandemy ve středním pásmu vůbec nehrají. Nahodí se puk a všichni jdou ve vlně za pukem. Je to daleko přímočařejší, rychlejší, všechno se žene před sebou.
Když se podíváte na dvojčata Sedinovy, říkáte si, že ideální do kombinace v jedné formaci jsou bráchové. Nemám s tím moc zkušeností, protože jen ve Zlíně jsem měl chvíli v jednom útoku bratry Okály. Hráli spolu dobře, ale rozpadlo se to po zranění staršího, takže toho spolu moc nestihli. Ale je pravda, že ti hráli spolu dobře. Sedělo jim to. Jeden byl technický, druhý spíš přímočarý a tvrdý. Na tu dobu. Bohužel na to i doplatil, protože měl hodně zranění.
Bavíme se o ideálním útoku, ale je třeba říct, že ideální formaci často povznesou beci. Hrají velkou roli. Když přijde přihrávka včas, přesně a na najetého útočníka, akce se krásně rozvíjí. Když musí útočník přihrávku hledat na bruslích, za patami, nebo krotit polovysoký pas, tak jen těžko něco vymyslí. Většinou skončí hned prvním střetem s obráncem soupeře. Takže bych skoro řekl, že základem úspěšné útočné formace je především kvalitní přihrávka od obránce.
