Kola, karty stíhačky. I takhle žijí atleti na MS v Tegu

„Vesnice je hodně podobná jako v Pekingu, troufnu si říct, že i lepší. Ale atmosférou se olympiádě nic nevyrovná,“ říká desetibojař Roman Šebrle, jenž si volno před závody krátí kulečníkem i strašením dalších členů výpravy.

Nedávno se fotil pro kalendář Dukly ve stylu filmu Top Gun v kokpitu stíhačky, ale když Romanu Šebrlemu v Jižní Koreji přeletěl nad hlavou bombardér směr sever, neměl z toho nejlepší pocit.

„To bylo zatím největší překvapení. V úterý zavřeli letiště, které je hned za rohem, a vystartovalo 12 stíhaček a jeden bombardér. Byl v plné zbroji a nikdy jsem ho tak zblízka neviděl,“ vzkazoval světový rekordman z atletické vesnice v Tegu.

Zatímco bílý stadion s modrou dráhou a informačními obrazovkami za 70 milionů korun, kde se před devíti lety konalo fotbalové MS, se chystá na slavnostní zahájení, vesnice je v plném provozu. Devět budov o 14 poschodích s pokoji s postelemi, sofa, televizí i internetem pojme až 3500 osob (včetně Usaina Bolta). Nechybí banka, kadeřnictví, modlitebny pro čtyři náboženství ani zázemí na přípravu v podobě atletického i silničního okruhu a vrhačských klecí.

„Nejlepší tréninkové podmínky, jaké jsem zažil,“ chválí Šebrle. Čtvrtkařka Denisa Rosolová přizvukuje: „Máme tady všechno, co potřebujeme, možná posilovna by mohla být větší, ale člověk si vždy najde místo.“ Oba čekají závody už o víkendu, a tak mají za sebou nejtěžší trénink.

„Teď už budu skoro jen ležet a čekat, jestli forma zaťuká. Možná, že jí nechám otevřené dveře, aby to trefi la, a zavřu okna, aby hned neuletěla,“ žertovala běžkyně. Volno tráví členka týmu Rychlých holek čtením knížek i na internetu.

„Hrajeme tady s holkama karty například o službu na pokoji, nebo o to, kdo odnáší tácy po jídle a tak dále.“ Běžkyně vyzkoušely i karaoke, které ale Rosolovou úplně nenadchlo. K dispozici je také herna, a tak Šebrle hraje kulečník. Anebo jako šestatřicetiletý chlap vymýšlí dětinské žertíky - třeba když se ve sklepě schová do skříňky a bafá na maséra Pavla Albrechta.

Po vesnici se pohybují na kolech (včetně tandemových), na nichž občas někdo vyrazí i do dvaapůlmilionového města. „Byli jsme se podívat v místním chrámu a pak na horu Gatbawi, kde je ve výšce 850 metrů obrovský Buddha. Ale šlapat skoro kilometr do schodů mě unavilo,“ líčila s úsměvem Rosolová, již zatím nejvíc vyděsilo, když se našla místo u čtvrtky na startovce dvoustovky, kterou běžet vážně nechce. „Snad předvedu, že by byla škoda 400 metrů neběžet.“

Trochu ji dráždí typická asijská uctivost dobrovolníků. „Někdy jsou ochotní až moc, když už na to člověk nemá náladu. Vadí mi, že člověk něco potřebuje, ale málokdo umí anglicky, takže všechno odkývají a pak se stejně nic neděje.“

Zato počasí tu zatím není typicky „prádelnové“, naopak je chladněji než v Česku - kolem 22 stupňů. A často prší. „Několikrát jsem už zmokl, takže jsem si na to snad i zvykl. A zatím je pěkná zima, staré kosti jsem si bohužel neprohřál,“ smutnil Šebrle.