PŘÍMO Z TOKIA | Spojení závodník a táta/trenér zase zafungovalo. Po tátovi a synovi Rohanových teď ještě cennější medaili, tedy zlato, slaví klan Prskavců. Závodník Jiří nese jméno po svém otci, rovněž bývalém vodním slalomáři, kterého už ale sportovně dávno přerostl. Jiří starší je ale za to moc rád a po vítězství syna na něm bylo vidět, jak moc je hrdý.
Co vám běželo hlavou, když Jířa dojížděl do cíle a bylo jasné, že to bude zlato?
„Asi celkem nic, já už jen trochu běžel. Už v půlce jsem viděl, že jede to svý, a při výkonech, které tam dosud byly, to musí dát. A že na poslední protivodě je dostatečně zkušený, aby tam byl. Takže už jsem pak jen fandil a byl jsem strašně rád.“
Ve vítězství jste věřil už v půlce trati?
„Tak ve třech čtvrtinách. Okolo branek 21, 22 (celkem je 25 branek – pozn. red.). Věděl jsem, že vede o čtyři a půl sekundy. A on když jede od začátku to svý, tak to dokáže. Samozřejmě může udělat chybu, ale zdálo se mi, že jede dostatečně soustředěně a přesně, nehoní desetinky a jede, co umí a zná. Tak jsem tomu věřil.“
Takže jste se v průběhu trati stal z trenéra fanouškem?
„To je ke konci závodů tak vždycky. Snažím se být do poslední chvíle s ním, aby měl podporu, ale pak se ze mě stává fanoušek jako z každého jiného.“
Teď ale celkem chraptíte.
„Sice se tu nesmělo křičet, ale ke konci jsem křičel docela dost.“
Byl na něj ohromný tlak. Pozoroval jste to na něm, že si to připouštěl, nebo si to sám srovnal v hlavě?
„V tomhle se od poslední olympiády strašně poučil. Tak jsme si o tom dlouho vyprávěli, já jsem mu říkal, že musí vědět, že na něj ten tlak bude. Už v Riu po bronzu na tebe bude tlak, když sis to vyjel. Jezdíš nejlíp, a když to dokážeš předvést, musíš vyhrát. Ale musíš to ustát. V tomhle má zlatou povahu. Vzbudil se a řekl si: Dneska je můj den, to dám. Všechno hodil za hlavu. Ale bylo to strašně těžké, to se nedá se žádným jiným závodem srovnat. Výkony ostatních nebyly kdovíjak zářivé, ale je to nesrovnatelné. V malém sportu jako je vodní slalom, je rozdíl mezi titulem mistra světa a olympijským vítězem obrovský.“
Takže jste na něm ráno neviděl, že by byl nějak výrazně nervózní?
„Pozoroval jsem už minimálně měsíc dopředu, že svým způsobem je nervózní. Ale to k tomu patří. Když někdo nebude nervózní, nemůže vyhrát. To je prostě nějaká energie, se kterou pracoval a dokázal to.“
Co jste si řekli ráno?
„Ráno jsem se ho zeptal, jak se vyspal a říkal, že dobře. Pak řekl, že to je jeho den, tak jsem si řekl výborně, tak to je v pohodě. Pak šel celkem běžný rituál jako na jiných závodech.“
Vyhrál o víc než tři sekundy. Je kus nad ostatními?
„V téhle chvíli, když všichni závodníci jedou blízko svého maxima, si troufnu říct, že je o trošičku lepší. Ne o moc, jedna drobná chyba a už je pátý.“
Během finálové jízdy se trochu zadrhnul na bráně číslo 11. Co jste si v ten moment řekl?
„Tam byl trošku větší odklon, nešla mu úplně voda, ale to k tomu patří. Dokázal to vyřešit. Spíš jsem byl překvapený, že tam dokázal jet druhou kombinaci napřímo, což jsme si říkali, že udělá, jen když na tom bude výborně. A mně se v téhle protivodě nezdálo, že je v optimálním místě. Ale on si věřil.“
Je to pět let od Ria, kde získal bronz. Vyspěl za tu dobu třeba i díky tomu, že už je starší a má rodinu?
„Myslím, že vyspěl. Nevím, jestli stářím, ale asi zkušenosti chodí s věkem. Ale závodní zkušenosti a částečně ty životní k tomu přispívají. Top závodnický život je relativně krátký, tak uvidíme, jak dlouho to bude ještě pokračovat.“
Bylo tady zakázáno křičet. Nesměl jste ani za synem, když vyhrál, skočit do vody?
„Tady je zakázaný jakýkoliv kontakt…“
Skočil byste, kdybyste mohl?
„Ale jo. Já teda nemám úplně rád taková velká gesta. Myslím, že to bylo dostatečně spontánní, že jsem se ho snažil obejmout. Myslím, že to pro něj bylo opravdu těžké a že na to čekal.“
Bude teď těžké ho namotivovat do dalších závodů?
„Nemyslím si, že by neměl dál motivaci. I po těch letech ho to pořád strašně baví a díky tomu je tam, kde je. Baví ho závodit, vyhrávat. Jedno, jestli je to český pohár nebo olympiáda.“
