Lepšího volejbalistu Česko v novodobé historii nevychovalo. Doložit to, není žádný problém. Jan Štokr si největší slávu vydobyl v Itálii v dresu Trentina. Zvítězil v Lize mistrů, dvakrát se stal šampionem v prestižní Serii A1 a třikrát zažil triumf na klubovém MS. Hrával i v Rusku, nebo v Jižní Koreji, poslední čtyři sezony strávil v Dukle Liberec. Druhého domácího titulu se ovšem nedočkal a v 38 letech ukončil v tichosti vrcholovou kariéru. „Humbuk okolo své osoby nemám rád. Abych dělal tiskovku, na to mě neužije. To neberte jako neúctu k fanouškům, jejich podpory jsme si vždycky vážil,“ vysvětluje.
Příznivci ho zahrnovali pozorností především na Apeninském poloostrově. „Jakmile jsem se objevil na ulici, každý chtěl se mnou mluvit,“ líčí Štokr. A nezapomněli na něj ani poté, co se vydal na další štace. „Jel jsem s českou cestovkou na dovolenou na Sicílii,“ začíná své vyprávění dnes už bývalý diagonální hráč. Ostatní účastníci zájezdu prý nechápali, proč si jej pořád někdo fotí. „Během večeře za mnou přišli číšníci i kuchaři. Užil jsem si zkrátka popularity, jakou mají u nás fotbalisté,“ srovnává.
Za zlomový považuje ve své kariéře rok 2010. „Nejprve jsme doma vyhráli antukovou ligu, pak se mi narodil syn a udělali jsme krásné desáté místo na mistrovství světa,“ vypočítává 206 centimetrů vysoký ranař. Tento výsledek považuje Štokr za nejhodnotnější ve své reprezentační kariéře. „Porazili jsme Američany, tehdy olympijské vítěze, i Bulhary. Hráli jsme vyrovnanou partii s Brazílií.“ Vynikající výkony ho navíc katapultovaly do jednoho z nejlepších týmů planety – Trentino Volley. A v jeho dresu doslova řádil. „Bylo mi dokonce nabídnuto italské občanství. Ale to bych nikdy nepřijal. Jsem vlastenec,“ zdůrazňuje.
Vedle renomovaných angažmá se najde v jeho životopise i jedno hodně exotické – sezonu nastupoval v Jižní Koreji. „Často mě napadlo, co v Soulu vůbec dělám. Nikdo tam volejbalu úplně nerozuměl,“ říká Štokr. Pak se však „kousl“, věděl proč v Asii hraje. „Bylo mi 34 let, úspěchů s Trentinem jsem nasbíral dost, jméno jsem si udělat. Chtěl jsem to konečně nějak zužitkovat, zabezpečit se,“ přiznává otevřeně. Doba covidová ho ve správnosti jeho cesty utvrdila. „Ukázalo se, že člověk musí mít rezervy.“
Vrcholový volejbal hrál naposledy 10. dubna v Praze proti Lvům. „Mrzí mě, že u toho nebyli fanoušci,“ neskrývá. Jinak bude mít na večer v Unyp areně nejlepší vzpomínky. „Jsem rád, že jsem se loučil relativně na vrcholu, dokud jsem dokázal předvádět slušné výkony. V posledním zápase jsem si hodně zahrál a po něm dostal medaili,“ říká k bronzové tečce Štokr, jenž vytušil, že nadešel čas na další výzvy. „Nejdříve uklidím doma garáž, a pak se rozhodnu,“ žertuje. „Od volejbalu si zatím odpočinu. Časem se možná objevím někde u mládeže. Tam vidíte nadšení a okamžité zlepšení.“
Občas si půjde s kamarády zapinkat jen tak pro radost. „O takové kariéře se mi v dětství ani nesnilo. Asi tak tisíckrát předčila moje očekávání,“ bilancuje nejslavnější rodák z pětitisícové Telče. To prý nebylo až tak obtížné. „Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych se mohl sportem dvacet let živit. Jako malý jsem se dostal nejdále do Jihlavy, pak jsem díky volejbalu procestoval celý svět,“ dodává Štokr s vděčností v hlase.
