Aleš Opatrný (36) pochází ze známé jezdecké rodiny, na koni seděl dřív, než uměl chodit. Anna Kellnerová (21) si svou lásku, koně, musela v rodině, kde nikdo nejezdil, prosadit. Dnes jsou součástí jednoho týmu Prague Lions, který se hodlá probojovat do prosincového finále seriálu, Prague PlayOffs.
Loni okouzlil pražskou O2 Arénu tenisový Laver Cup s Rogerem Federerem, podobně velký závod teď do Prahy chystá světový parkur. Česká republika uspořádá poprvé v historii podnik o pěti hvězdách, za účasti nejlepších koní a jezdců světa.
Od 13. do 16. prosince se šestnáct nejlepších týmů prestižního seriálu Global Championship League utká vyřazovacím způsobem o vítězství a prize money ve výši tři miliony eur. Celková dotace závodu činí téměř dvanáct milionů eur, tedy tři sta milionů korun. O start usilují i dva Češi, Anna Kellnerová a Aleš Opatrný.
Jak se těšíte na start ve velkém závodě před domácím publikem?
Anna Kellnerová: „Čekám, že to bude nepopsatelné. Atmosféra v halách bývá fakt neuvěřitelná. Někteří koně sice můžou být citliví na blízkost publika, ale moji koně s tím problémy nemají. Když se nám podaří postoupit, bude to znamenat splněný sen.“
Kde se vaše láska ke koním vůbec vzala?
AK: „Mamka mi vyprávěla, že už jako malá jsem si nikdy nehrála s panenkami, vždycky jen s koníky. Dávala jsem je do kočárku, balila je do plenek. Mamka pak se mnou objížděla stáje, vždycky jsme zaťukaly a poprosily, jestli jim tam můžeme pomoct nanosit vodu, zamést nebo něco takového. Když pak máma s tátou viděli, že koně fakt strašně miluju, dovolili mi udělat si jezdeckou licenci.“
Aleš Opatrný: „Můj otec odjakživa jezdil. Kvalifikoval se na olympiádu do Moskvy, jenže komunisti ho tam nepustili. Zakázali mu to čtrnáct dnů předtím, než měl odjet. Já sám jsem seděl na koni dřív, než jsem začal chodit. Neoficiálně jsem jezdil už asi od deseti let.“
Je těžké se prosadit, když člověk není z jezdecké rodiny?
AK: U nás nikdy nikdo nebyl u koní, nevěděl, co to obnáší, neměl s tím zkušenosti. Všichni jsme se učili za pochodu, stálo to celou rodinu hodně sil. I sourozence, aby chápali, že to opravdu miluju a proč jsem pořád o víkendech pryč a proč nejsem doma na večeři. Bylo to nový a občas jsme se v tom plácali, ale drželi při mně a dotáhli jsme to až sem.“
Kolik koní máte?
AK: Sedm. Nějaké starší a zkušenější, i mladšího, kterého se snažím vychovat. Sehnat talentované koně není jednoduché. To je jako u fotbalistů, člověk musí mít štěstí, aby narazil na koně, s kterým si bude rozumět.“
Jací jsou vaši koně. Měřeno podle fotbalistů, máte nějakého Messiho?
AO: „Máme Messiho, Ronalda, Petra Čecha… (směje se). Ale ne, kůň, ať mladší nebo starší, si musí hlavně rozumět s jezdcem, ta dvojice musí pasovat dohromady.“
Díky vám se o parkuru začíná mluvit…
AO: „Nemáme takovou základnu jako fotbalisti a hokejisti, ale náš sport rok do roku roste, i když není u nás tak známý. Máme asi 15 000 lidí se závodní licencí, před deseti lety to byla polovina. Roste to. Doufám, že o České republice ještě svět uslyší.“
Třeba i na olympiádě?
AK: „Když všechno půjde podle plánu, ráda bych se o kvalifikaci v roce 2019 pokusila.“
