Paralympijská hrdinka Bubeníčková: Instagram jsem musela odstranit. Maminka o probrečených nocích

Od dětství postupně přicházela o zrak, až před několika lety přestala vidět úplně. Ale nenechala se zlomit. Sport úspěšně kloubí se studiem. Pomohla jí celá rodina, která drží pohromadě. „Doteď pořádně nechápu, jak Simča všechno zvládá,“ tvrdí paní Simona. S manželem vychovávají ještě mladší dceru a někdy stojí spoustu úsilí, aby se veškeré sportovní aktivity vměstnaly do harmonogramu. Zvlášť, když tatínek musí ještě částečně plnit roli traséra.

„Když Símě pomůžeme, jako rodina vlastně můžeme dělat všechny aktivity. Nechci za ni mluvit, ale i díky ní jsme se s tím lépe smířili,“ popisuje maminka nové sportovní hvězdy, která v Miláně zazářila třemi stříbrnými a jednou bronzovou medailí. V podcastu ji zpovídali mistryně světa ve slalomu Šárka Strachová a Zdeněk Janda, dlouholetý redaktor Sport Magazínu.

Janda: Mamince se k nám moc nechtělo, na mediální povinnosti není zvyklá. Ale nebojte, nebudeme na vás zlí. Kolik máte za sebou rozhovorů? 
Máma: „Žádný. Tohle je premiéra.“

Strachová: Tak děkujeme, že je to zrovna u nás. Ale Simčo, kolem vás byl poprask, že? Najednou jste poznala úplně jiný svět.
Dcera: „Prvních čtrnáct dní po paralympiádě bylo každý den něco, s tím jsem nepočítala, bylo to nové. Podle mě nikdo, kdo takový úspěch zažije poprvé, si nedovede představit, co ho čeká. Ale stejně je nejdůležitější cesta, kterou jsem ušla, aby něco takového bylo možné.“

Janda: Byl jsem u toho, když vás v březnu vítalo rodné Velké Poříčí u Náchoda, kde žijete. Bylo to hodně emotivní, plné upřímné radosti, ale vy jste, paní Simono, u toho chyběla, protože jste byla v práci. Nemrzelo vás to?
Máma: „Viděla jsem záznam. A musím říct, že to bylo nádherné, nečekali jsme to. Strašně moc si toho vážíme. Trošku mi bylo líto, že jsem u toho nemohla být, ale jsem ráda, že je všechno natočený a máme památku. Ještě jednou děkujeme lidem, kteří přišli.“
Dcera: „Nečekala jsem, že jich přijde tolik. Psala jsem to pár kamarádům, ale říkala jsem si, jestli o tom ostatní vůbec vědí. Pak se jich sešlo tolik, hráli na bubny, pouštěli We Are The Champions, bylo to fakt moc pěkný. Zůstali i na besedu.“

Janda: Oslovují vás lidé často s gratulací? Akorát ve vašem případě se musejí představit.
Dcera: „Někdy přijdou, což je moc milé. Občas slyším i děti, jak si říkají: Ty jo, to byla ta Bubeníčková! Když jdeme s holkami po ulici, tak mi někdy pobaveně popisují, jak lidi reagují. Nedávno jsme s taťkou byli na střelnici, kolem jela skupinka asi čtyř paní na kole. Tak se zastavily, podívaly, jak střílím, a popřály hodně štěstí, což mě potěšilo.“

Strachová: Jak jste brala čtvrté místo v prvním ze šesti závodů na březnové paralympiádě? S radostí, nebo šlo o zklamání?
Dcera: „Nejdřív jsem nebyla nadšená, protože jsem do té doby byla ve Světovém poháru vždycky mezi top třemi, což vůbec nechápu. Navíc v parabiatlonu. Přijela jsem na první závod, a hned jsem ho vyhrála… Když jsem dojela čtvrtá, a ještě k tomu jsem zastřílela čistě, říkala jsem si: Ty vado, tady to asi bude ještě těžší! Soupeřky byly fakt perfektně připravené. Pokazila jsem si to sama, ale zároveň ze mě opadla prvotní nervozita. Druhý den už jsem věděla, do čeho jdu.“

Strachová: I tak to byl skvělý úspěch na to, že s parabiatlonem jste teprve začínala, ne?
Dcera: „Ano, byla to pro mě první sezona. Nejdřív jsem si myslela, že budu ráda za umístění mezi prvními pěti, ale tím, že jsem vyhrála hned první svěťák, se laťka nastavila trochu výš, no. (smích) Ne, že si vždycky věřím na zlato, ale asi jako každý sportovec jsem lehce zklamaná, protože když je člověk druhý, je první poražený. Aspoň já to tak vnímám.“

Janda: Nakonec jste přivezla dvě medaile z běžeckého lyžování a dvě z biatlonu.
Strachová: Přiznejte, s jakým očekáváním jste tam vůbec jela? O tom jste ještě nemluvila.
Dcera: „Musím přiznat, že asi tak měsíc před paralympiádou jsem začala jezdit špatně. Vůbec jsem neměla sílu, ztratila jsem drive. Necítila jsem se ve své kůži, nešlo to. Byla jsem hrozně unavená. Vůbec jsem nevěděla, jak to dopadne. Poslední týden jsem ani nešla do školy, jenom jsem odpočívala a snažila se co nejlíp nachystat. Až přímo v Itálii jsem měla trénink, kdy jsem jela o něco rychleji, ale pořád to nebylo ono. Což podle mě ovlivnilo i první start, rozjela jsem to strašně pomalu, trenéři mi říkali, že to vypadalo, jako když se jenom tak vyjíždím… Až ke konci to bylo lepší, poslední část jsem měla nejrychlejší. Zjistila jsem, že si můžu dovolit zajet svůj standard.“

Janda: Viděla jste na dceři, že to před paralympiádou nebylo dobré. Jak jste to s ní prožívala?
Máma: „Hodně. Tyhle věci Síma řeší právě se mnou a byla jsem z toho hodně nervózní. Zařizovala jsem spoustu vyšetření a odběrů krve. Od srdce, EKG až po kraniosakrální terapii. Prostě jsme hledali, jestli v tom není větší problém, nebo jestli se jedná pouze o psychiku. Viděli jsme na Símě, že na tom nebyla dobře.“

Strachová: Už se jí to někdy předtím stalo?
Máma: „Ne. A doteď vlastně ani nevíme, z čeho to bylo. Jestli na ni dolehla únava z minulých závodů. Naštěstí jí možná pomohlo, že všechna vyšetření dopadla dobře, zklidnila se. Protože mi předtím tvrdila, že jí v noci buší srdce…“

Janda: Když se ohlédnete, mohla to být opravdu psychika?
Dcera: „Já si myslím, že jo. Asi už tři týdny před paralympiádou jsem si odstranila Instagram, protože jsem viděla, jak na mě vyskakují reelska a příspěvky i se mnou. Nebo rozhovory. Všechno ve stylu: Fanděte nám, těšte se! Což je pochopitelně skvělý, díky za to, ale k tomu byly i titulky, jestli Česko prolomí několik let bez medaile, kolik jich přivezeme. Mně se to honilo hlavou. V lednu jsem si říkala, že z paralympiády nervózní nejsem. Což bylo dané hlavně tím, že jsme byli na Světových pohárech. Ale pak to na mě dolehlo. Vrátila jsem se po měsíci do školy, musela jsem si najít klasický režim, brzy vstávat. Jezdila jsem autobusem, všude hodně lidí…“

Janda: Prostě to na vás sedlo, nedivím se. Zvlášť ve vašem věku.
Dcera: „Sešla jsem se i s mentálním koučem. Všechno jsem vypustila z hlavy a snažila se dát do kupy, aby moje vystoupení nebylo až takový propadák. Abych tam aspoň něco zajela a dojela do cíle.“

Říkala jsem si: Ježišmarjá...

Strachová: Zmínila jste mentálního kouče, jak dlouho spolupracujete?
Dcera: „Poprvé jsme mluvili před sezonou. Zajímalo mě hlavně, jak pracovat s myšlenkami při střelbě, protože jsem viděla, že mám mezery. V lednu to bylo super, vezla jsem se na vítězné vlně. Potom jsme začali víc spolupracovat zase před paralympiádou, byli jsme v denním kontaktu. Je to fajn, pomůže vám, zklidní vás to. Ale stejně si to pak musíte zažít sami, zvlášť když jedete poprvé. Zaplatíte trošku nováčkovskou daň.“

Janda: Jak jste to prožívala vy jako maminka? Věděla jste, že Simča je v sedmnácti letech tak silná, že to překoná?
Máma: „Z toho jsem neměla až takové obavy. Ona je v hlavě silná, má to srovnané. Ale paralympiáda, to je úplně jiný tlak. Zvlášť, když se o tom začne psát a mluvit.“

Strachová: A je nejlepší recept to opravdu vypnout? Vy jste říkala, že jste Instagram smazala a nic jste k sobě nepustila.
Dcera: „Mně to pomohlo asi úplně nejvíc. Protože jsem cítila, jak mi začalo víc bušit srdce, když jsem o sobě četla články. Říkala jsem si: Ježišmarjá… Člověk si řekne, že na to nebude koukat, ale stejně. Instagram jsem si musela úplně odstranit. Když jsem si ho nainstalovala zpátky po konci paralympiády, začalo na mě všechno vyskakovat, i rozhovory se mnou. A říkala jsem si: Ty vogo, kdybych na to měla koukat v den závodu, vůbec bych to nedala. Strašně by mě to ovlivňovalo. Navíc to člověku bere soustředění, když ve volném čase scrolluje.“

Strachová: Sledujete zpětně rozhovory? Ráda si je poslechnete? Já jsem s tím měla vždycky problém, hrozně nerada jsem poslouchala svůj hlas.
Dcera: „Zkoukla jsem reelska a pár dalších věcí. Některé rozhovory, o kterých jsem věděla, že byly příjemné, jsem si pustila. Ale ne všechny.“

Janda: Musíme dát kredit mamince, která se stala mediální manažerkou a výborně spolupracovala s lidmi ze svazu.
Máma: „Takhle bych to úplně nenazvala, ale je pravda, že první dny lidi volali a psali mně. Možná to souviselo i s tím, že Simče ještě v tu dobu nebylo osmnáct.“

Janda: Ano, i já jsem nejdřív kontaktoval vás, protože dcera nebyla plnoletá.
Máma: „Někdo musel termíny dávat do kupy a potom jí to postupně dávkovat. Aby nebyla všude, ale zároveň se nedá odmítat.“

Strachová: Ale nebojte, dá.
Máma: „To jo, ale když víme, že je někdo milý a fajn zpravodaj, přijde mi drzé nevyhovět. Myslím si, že v takové pozici nejsme. Chápu to u sportovců, kteří jsou daleko slavnější a už to prožívají spoustu let.“
Dcera: „Plavec David Kratochvíl byl po paralympiádě ve víc rozhovorech. Přišlo mi, že já jsem toho měla akorát. I akcí, na kterých jsem se objevovala. Většinou to bylo hodně příjemné.“

Strachová: Co nejvíc si z paralympiády berete do další kariéry? V čem jste se nejvíc obohatila?
Dcera: „Hlavně to, že každý závod člověk musí odžít v přítomnosti, soustředit se jenom na sebe a jet až do cíle.“

Janda: Na co narážíte?
Dcera: „Jde o běžecký sprint, kdy jsme mojí vinou skončili už v semifinále. Jeli jsme krásně s náskokem na prvním místě, před námi byl technicky náročný sjezd. Já už se v hlavě přestala maximálně koncentrovat a říkala jsem si: Teď už stačí dojet, není třeba do toho bušit a máme jisté finále. Ale pokud se člověk v těžkém klesání nesoustředí, dojede na to. Napojovaly se dvě tratě, naše a vozíčkářů, což mě rozhodilo a spadla jsem. Během milisekundy bylo po všem. Určitě je to pro mě ponaučení. Z každého závodu si člověk něco vezme. Myslím si, že na to, že byla moje první paralympiáda v sedmnácti letech, to nebylo úplně k zahození.“

Strachová: Teď jsem čekala, co přijde.
Janda: Protože takové zahození by asi brala spousta sportovců.
Strachová: První paralympiáda, v sedmnácti, a čtyři medaile? O tom se nesnívá řadě mnohem zkušenějších sportovců.
Janda: Ale pořád zlato chybí, to jste si schovala napříště, že?
Dcera: „Kdyby padlo už letos, nezlobím se. (smích) Ale aspoň je kam se posouvat. Vím, že teď na to nebylo. Hlavně soupeřka z Ruska, která se vrátila do Světového poháru, byla silnější a jela dobře. Natrhla nám zadek. Za čtyři roky budu starší, věřím, že se ještě budu výkonnostně posouvat.“

Neustále jsme byli venku

Janda: Jak jste to prožívali jako rodina? Byli jste přímo na místě?
Máma: „Ano. Nestihli jsme první závod, ten jsme si pustili v autě. Jak už o tom mluvila Síma, i já jsem si říkala: Ty jo, vždyť ona se tam plazí! (smích) To jsme viděli, jela pomaličku. Ale potom už jsme fandili na místě a bylo to krásný. Přijelo nás víc, což je na tom to nejkrásnější. Společné sdílení je nejvíc. Užili jsme si to, i když to byly nervy.“

Janda: Odehrál se vám tehdy v hlavě celý příběh? Co všechno jste jako rodina pro Simču obětovali, aby nakonec přišel takový úspěch?
Máma: „Podívala jsem se vedle na taťku, který s ní hodně trénuje. I na něm bylo vidět dojetí. Je to doma někdy velký kolotoč, ale to k tomu patří. Všichni jsme zapojení.“

Strachová: Jak vlastně vzniklo, že jste začala běhat na lyžích?
Dcera: „Odmalička jsme byli v přírodě, běhali jsme, neustále jsme byli venku. Chodila jsem už na kojenecké plavání.“

Strachová: To si pamatujete, jo?
Dcera: „Ano, i když s kojenci úplně asi ne. (smích) Ale vybavuju si, jak jsem byla v plavecké škole, chodili jsme do ní s mamkou a taťkou. Pak mě přihlásili v Náchodě do klubu a plavání byl můj hlavní sport. Plus jsem měla celou řadu koníčků, hrála jsem na kytaru, na flétnu, aby bylo také něco lehce humanitního. Sport ale pro mě byl vždycky hlavní odpolední kroužek. O víkendu jsme jezdili na kolo, v zimě jsme lyžovali. Sjezd i běžky. Byli jsme hobíci, ale nedělala jsem nic závodně.“

Janda: Až potom běžky?
Dcera: „Ano. Okolo deseti let jsem si našla lyžařský klub v Machově a poprosila kámošku, jestli by tam se mnou nechodila. S plaváním jsem skončila po základce, ale u běžek jsem zůstala. Chytilo mě to hlavně díky super partě, ale i samotný sport mě hrozně bavil. Příprava byla pestrá, při závodech byla fajn atmosféra a chtěla jsem se zlepšovat.“

Strachová: Takže na běžkách jste závodila už jako žákyně?
Dcera: „Ano, asi tak od deseti let.“

Janda: Kdy jste si, paní Bubeníčková, začala všímat, že s dcerou není něco v pořádku a přichází o zrak?
Máma: „Do jejích deseti let jsme to moc nevnímali. Věděli jsme, že atrofie v levém oku je. Ale paní doktorka z očního to trochu podcenila. Protože když jsme chodili na kontroly, vůbec mi neřekla, že atrofie je i v druhém oku. Já jsem se to dozvěděla náhodně až na další kontrole.“

Strachová: O zrak na levém oku přicházela postupně?
Máma: „Ano, nebylo to tak, že by ve třech letech na něj neviděla vůbec. Šlo to postupně. Mám pocit, že i s jedním okem se dalo fungovat, takže tak do deseti, jedenácti let nás to až tolik neomezovalo. Ale když přišlo druhé oko, šlo to bohužel celkem rychle. Tam už jsme to začali vnímat víc. Žádnou diagnózu, proč jí to postihlo, ale dodnes nemáme. Nešlo o nic genetického.“

Janda: Jak jste to zvládali?
Máma: „Nechtěli jsme si připouštět, co bude. Nějak to s námi žilo, hlavně se Símou, která to přijala, funguje. Teď už to bereme jako realitu. Musíme jí pomáhat, ale jinak žijeme normálně, neomezujeme se v ničem.“

Janda: Nebyli jste lítostiví? Neříkali jste si, proč zrovna vy?
Máma: „Procházeli jsme si tím. Měla jsem hodně bezesných nocí, kdy moje duše brečela, a pořád jsem si představovala, co bude. Sama jsem si to vytrpěla. Určitě jsme na nikoho nenadávali, třeba na osud. Bylo nám to líto, ale na druhou stranu nás to posílilo a něco nám to dalo. Svět už vnímáme jinak. Někdo říká, že pokud někdo nevidí, je to nejhorší. Ale my to asi tak nevnímáme. Když Símě pomůžeme, můžeme vlastně dělat cokoliv jako rodina. Síma to má těžký, ale v hlavě to má jinak uspořádaný. Nechci za ni mluvit, ale i díky ní jsme se s tím lépe smířili.“

Myslela jsem si, že to není možný

Strachová: Jak vy, Simčo, na ty roky, když se zrak zhoršoval, vzpomínáte?
Dcera: „Nejtěžší to bylo zezačátku. Pamatuju si, co se dělo, když jsme přišli k panu doktorovi a ten nám oznámil, že atrofie je i na pravém oku. Mamka se málem zhroutila. Já jsem přitom nevěděla, co to přesně znamená, protože on řekl latinský název. Jenom jsem koukla na mamku, pochopila jsem, že to asi není dobrý. Ale vlastně jsem nevěděla, co se děje.“

Janda: Kdy vám to došlo?
Dcera: „Potom jsme se o tom bavili na chodbě, kde mi to vysvětlila. Myslela jsem si, že to není možný, že jde o chybu přístroje. Nejdřív jsem si říkala, proč já, ale člověk to nezmění. Buď se s tím nějak sžije a smíří, nebo se bude do konce života litovat, sedět na posteli a koukat… Tedy v mém případě ani ne koukat do zdi. Já jsem měla výhodu, že se tomu rodiče postavili čelem. Náš život se nezměnil, jenom jsme se přizpůsobili tomu, že nevidím.“

Strachová: Jak jste prospívala ve škole?
Dcera: „Na základce to bylo trošku těžší, protože na prvním stupni jsem byla jako úplně normální holka. Nikdo ani pomalu nevěděl, že na jedno oko nevidím. Fungovala jsem v pohodě, jenom jsem měla brýle. Horší bylo, když jsem přicházela víc o zrak, ale většina třídy to netušila. A když někdo jo, nedovedl si to představit. Já to nikomu nevyčítám. To je období, kdy jsou děcka v pubertě, dělají si z toho i srandu. Neuvědomují si, že jejich spolužačka přichází o zrak. Když jsem byla v jiném prostředí, ke konci základky, hůř jsem se orientovala. Ale jim nedošlo, že jsem spíš potřebovala pomoct, než aby na mě jenom koukali.“

Janda: Jak k vám přistupovali učitelé?
Dcera: „Všechno věděli, studium mi přizpůsobili, abych normálně mohla fungovat. Měla jsem digitální zvětšovací lupu, co bylo na tabuli, to mi předčítali. Nebo jsem si to fotila do mobilu, abych to měla zvětšené. Z tohoto hlediska jsem nepotřebovala žádnou asistenci. Spíš bylo náročnější se zorientovat v kolektivu. S přestupem na gymnázium se to zlepšilo. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale tam už jsou trochu chytřejší lidi, jde o výběr. Mají to v hlavě srovnané. Navíc jsou studenti starší a víc chápou. Staví se k tomu čelem.“

Janda: Jak moc jste hrdá na dceru, jak to zvládá a nepodvolila se tomu?
Máma: „Dobrá otázka, protože já doteď nechápu, jak to zvládá. Hlavně školu. Já jsem vždycky chtěla být v tomto ohledu takový koordinátor, mít ji pod kontrolou. Teď její studium nemám, ale ona to dává skvěle. Nemá špatný známky. Prostě to má v sobě.“

Strachová: Jistě není jednoduché školu a sport skloubit. Vycházejí vám učitelé vstříc?
Dcera: „Musím říct, že ano, protože jsou i mými fanoušky, což mi to usnadňuje. Žádné úlevy v hodnocení nebo individuální studijní plán sice nemám a všechny testy musím normálně dopisovat, ale kdykoliv se vrátím do školy, vyhoví mi. Když potřebuji s něčím pomoct nebo si domluvit doučování, najdeme řešení. Jedinou větší úlevu mám v toleranci absencí. Bez toho by se totiž škola s mým programem skloubit nedala.“

Strachová: Maturujete příští rok. Jste ráda, že se to nesešlo v jednom roce s paralympiádou?
Dcera: „To jo, protože nevím, jak bych to dala. Příští rok ale zase bude mistrovství světa jak v biatlonu, tak v běžeckém lyžování, takže sezona nebude o moc jednodušší. Světových pohárů bude o něco víc.“

Strachová: Už jenom skloubit běžky a biatlon je těžké, ne? To už jste trošku jako Ester Ledecká.
Dcera: „Je to tak. Ještě před pár lety patřil parabiatlon pod hlavičku lyžařské federace a termínově to šlo skloubit, protože to bylo pod jedním svazem. Teď se to překrývá a není sranda si to poskládat do kalendáře.“

Pomáhají aplikace

Janda: Jak fungujete v běžném životě? Třeba práci s telefonem, se sociálními sítěmi?
Dcera: „V dnešní době už se technologie posunují, navíc ve spojení s umělou inteligencí. Mám telefon s voice-overem, který mi předčítá všechno, co je na obrazovce. Jsou i různé aplikace, které dokážou detailně popsat obrázek včetně světla, barev.“

Strachová: A co sociální sítě?
Dcera: „S těmi je trošku problém, protože pokud chcete něco vytvářet, je potřeba i grafika, kterou si sama úplně nezkontroluju. Ale pochopitelně můžu scrollovat a sledovat, co se děje.“

Strachová: Jaká nastala největší změna poté, co jste přišla o zrak? V čem jste se musela nejvíc přizpůsobit?
Dcera: „V lyžování. Protože v něm dlouho nikdo nebyl, takže jsme si museli přijít sami na to, jak jezdit dál. Zezačátku jsem traséra ještě trochu viděla, potom siluetu. Ale stačilo, aby mi řekl, kam zatáčíme, jestli bude stoupání. Potom už jsem neviděla nic. Musela jsem mít před sebou nějaký zvuk.“

Janda: Jak jste to řešili zezačátku?
Dcera: „Chvíli jsme jezdili s rolničkou připevněnou na hůlkách, ale nebylo to moc slyšet. Pak měl trasér připevněný klasický reproduktor, na kterém se pouštěly písničky, abych slyšela. Jenže to taky nebylo moc dobrý, něco bylo slyšet líp, nebo hůř. Nakonec se ukázalo, že ideální je repráček, který má trasér propojený s mikrofonem. Neustále něco říká a já jedu za ním.

Strachová: Překvapuje mě, že jste si na to museli přijít. Čekala bych, že už bylo nějaké know-how, které jste převzali.
Máma: „Bylo to na nás. Když si zpětně uvědomím, kolik práce zabralo, než jsme našli správný typ repráku… Taťka dlouho dumal, který bude vyhovovat a kde se vůbec kupuje.“
Dcera: „Je to tak. Bylo to hodně na nás. Existují záznamy ze starších paralympiád, na které jsme se dívali. Sledovali jsme, jak to dělají ostatní, abychom zjistili, jak na to. Já jsem momentálně skoro jediná ve startovním poli, kdo je úplně nevidomý. V tom případě je to zase o něčem jiném. Postupně jsme se museli zorientovat, co je možné, co ne. Zezačátku jsme si mysleli, že trasér může podat hůlku při sjezdech jenom těm, kteří vůbec nevidí. Až pak jsme zjistili, že se to týká i nás. Já jsem z některých kopců jezdila sama, přitom už jsem skoro vůbec neviděla. Až když jsme přijeli na první svěťák, zjistili jsme, jak to vychytat.“

Janda: Abychom to dovysvětlili, podat hůlku znamená, že když jedete z kopce, můžete se chytit za trasérovu.
Dcera: „Přesně tak.“
Máma: „Byli jsme docela hození do vody, museli jsme si na to přijít sami. Ale zase jsme si vyzkoušeli víc věcí a opravdu jsme si to vychytali tak, že nám to teď vyhovuje a jsme sehraní.“

Strachová: Jaké je v Česku zázemí pro trénink? A co podpora od paralympijského výboru nebo lyžařského svazu?
Máma: „Ale jo, po úspěších se to zlepšilo. Začátky byly horší, víceméně všechno bylo na trasérovi, který mimo to dělal i trenéra a servismana. Teď o nás vědí, podpora je veliká, ale…“

Janda: Co máte na mysli?
Máma: „U Símy je neustále potřeba zmiňovat, že nemůže trénovat a závodit sama. Prostě ke všem činnostem potřebuje lidský faktor. A ten čas se za nic nedá koupit. Navíc lidí, teď myslím trasérů, kteří jsou s ní schopní jezdit, je čím dál tím méně. Na kolečkových lyžích je to vlastně jenom taťka a David (Šrůtek). Pokud k sobě nebude někoho mít, může doma leda sedět na zadku. Máme obrovskou podporu, jsem za ni moc vděčná. Jak od paralympijského výboru, tak i od svazu lyžařů, od biatlonu. Chtějí nám pomoct, ale kamkoliv přijedu, vždycky říkám: My ale potřebujeme traséra. Protože se nám David zranil a od jara to táhneme sami. Což je strašně náročné, jenže příprava musí pokračovat. Táhneme to tedy hlavně my s taťkou.“

Janda: Když jsme dělali se Simčou a jejím trasérem rozhovor v březnu, padla řeč i na to, že by se měl výhledově vypsat konkurz na nového. Hlavně pro případ, kdyby se zranil, což se přesně stalo.
Máma: „David se s taťkou střídali, ale teď to zůstalo hlavně na něm. Víceméně na celé rodině. Já to organizuju. Řídím, co kdy kam, abychom všechno časově zvládli. Protože je potřeba se přesouvat i s druhou dcerou, věnovat se jí, aby nebyla stranou. Je celkem složitý všechno skloubit.“

Janda: Stačí vám ještě tatínek fyzicky?
Dcera: „Je to pro něj těžší a těžší. Navíc má fyzicky hodně náročnou práci, takže se občas stane, že přijde a usne, jak je chudák unavený. Ale pak večer stejně musí se mnou na trénink. Je na tom dobře s objemovým a vytrvalostním fondem, ale pak jsou potřeba i těžší intervalové tréninky. Bylo by potřeba, aby se David dal do kupy. Maká na sobě, chodí na fyzio, snad už si taťka brzy bude moct dát trochu větší pauzu.“

Janda: Je vidět, že jste takový rodinný podnik. Jak pomáhá mladší sestra?
Dcera: „Taky sportuje, následuje mě. Plave, dělá běžecké lyžování a musím říct, že je hodně šikovná.“

Janda: Mohla by jezdit s vámi a dělat vám trasérku?
Máma: „Ono nám do budoucna asi nic jiného nezbude. Aspoň na nějaký trénink.“
Dcera: „Už jsme spolu na lyžích jely a celkem jí to šlo. Je trošku hyperaktivní, takže jí nedělá problém u toho mluvit. Když ji přemluvím a chce se jí, jdeme si občas zaběhat. Ale já to nechávám na ni, je ještě mladá, takže ji ani nechci do něčeho tlačit.“

Janda: Kolik je jí?
Dcera: „Bude jí třináct.“
Máma: „Musíme ji nechat, aby si sama zvolila cestu.“
Dcera: „Přesně, nechci na ni tlačit. Ať si najde, co ji bude bavit.“

Trasér David má i dar lidskosti

Strachová: Jak dlouho vám trvalo, než jste se s trasérem sehráli a nakonec si dojeli pro čtyři paralympijské medaile? A musí vládnout bezmezná důvěra, že?
Dcera: „Musím mu věřit, to je základ. Základem je, aby byl dobrý lyžař, což David je. Aby měl dobrou techniku a byl si sám jistý. Protože má vlastně na starost i na svědomí ještě mě. Nechci mluvit za něj, ale mám dojem, že ho to celkem baví. Zezačátku si hledal videa, co a jak zlepšit, co se dá vyzkoušet. Postupně jsme to vychytávali a řekla bych, že tak rok nám trvalo, než jsme to vychytali. Aby jel tak, aby mě nebrzdil a naopak vycítil, kdy zrychlit. Už jsme sehraní, maximálně mu věřím.“

Janda: I pro vás, paní Bubeníčková, je jistě důležité, aby traséra dělal někdo, komu věříte. Přeci jenom dceru nesvěříte jen tak někomu.
Máma: „Je to tak. David nejen se Símou na trati krásně spolupracuje, ale má i dar lidskosti. Není to pro něj jenom odvedená práce, ale když jedou, neustále jí něco vypráví nebo popisuje, kudy jedou. Najít nového traséra opravdu nebude jednoduché. Je strašně moc věcí, na co si musí dávat pozor. Zvlášť, když jezdí po silnici na kolečkových lyžích.“

Janda: Můžeme tedy i tímto prostřednictvím vyhlásit konkurz.
Máma: „Byla bych moc ráda, kdyby se někdo našel. Bude to hodně složitý. A mám z toho docela strach, protože když ho nenajdeme, Síma prostě skončí. Věřím, že David ještě nějaký čas vydrží. Ale i tak už by se měl někdo najít, protože jak jsme se o tom bavili, trvá okolo roku, než si spolu sednou. Snad se někdo z bývalých závodníků najde. Je to krásná disciplína, plná zážitků. Věřím, že by to někoho mohlo bavit a Síma bude moct pokračovat.“

Janda: Jak moc vám při sportu pomáhá, že jste o zrak přicházela postupně?
Dcera: „Je to základ, který každodenně vnímám. Vůbec si vlastně nedokážu představit, jak bych to měla v hlavě, kdybych neviděla odmalička. Ať už mi někdo z rodiny nebo David při závodech něco říká, dokážu si to představit. I barvy si pamatuju. Řekla bych, že si v hlavě vytvářím svůj obrázek, který vidím. V tom si žiju.“

Strachová: Co je pro vás při běhu náročnější? Stoupání, nebo sjezdy? Protože vy při nich nejezdíte pomalu, že?
Dcera: „Někdy jedeme i rychlostí přes padesát kilometrů v hodině, navíc třeba při paralympiádě ve Val di Fiemme jsme jeli po klasické trati, na které se jela olympiáda nebo se jezdí klasické svěťáky. Tam to bylo těžký. Ale to bylo i nahoru, celkově kopce nebyly zadarmo. Navíc na desítku nám vůbec neposolili trať, solidně jsme se bořili.“
Máma: „Myslím, že do kopců jsi silná, ne? Podle mě jo. Máš v sobě sílu.“
Dcera: „Ale musím i sjet dolů. Někde ztrácím, jinde nabírám. Stejně se musím pořád zlepšovat. Stále nejsem spokojená s výkonností, kterou mám. Doufám, že nejsem na vrcholu a budu se zlepšovat.“

Strachová: Když se bavíme obecně, bylo pro vás s manželem důležité, aby děti dělaly sport?
Máma: „Jde o součást našich životů. Hlavně muž mě k tomu navedl: kolo, lyže, plavání a další aktivity. Když jsme měli děti, nechtěli jsme s tím přestat, takže musely s námi. Síma měla od dětství hodně kroužků, třeba i dva denně, ale to nebylo, že bych měla jakékoliv ambice, ale aby si mohla vybrat, co ji bude bavit. Proto chodila vedle gymnastiky a atletiky i na kytaru, flétnu, tanečky.“

Strachová: Jak to bylo u mladší dcery?
Máma: „U ní už jsem trochu omezila kroužky, aby toho neměla tolik. Ale i tak jí dáváme možnost, aby si vybrala. Chodí na skauta, kam vlastně chodila i Síma. Potom nás hodně pohltilo plavání, protože to se musí hodně trénovat. Nestačí přijít jednou týdně. Jsem ráda, že u sportu zůstala. Pohyb k životu patří.“

Janda: V čem nejvíc vám sport pomáhá?
Dcera: „Řekla bych, že jsem odolnější. Vnímám, že dnešní děti hodně sedí u telefonu a přijde mi, že pokud je potká něco v reálném životě, rozklepou se a sesypou se z toho. Nejsou zvyklé na překážky a právě sport jim dá hodně. Naučí je disciplíně, vychová je morálně. Navíc je naučí překonávat těžkosti, což jim pomůže v běžném životě. Dokážou překonávat samy sebe. Jsem moc ráda, že sport je součástí mého života. Je to dřina, ale nejen to. Je to i radost. Hrozně fajn relaxace. Když mám volný den, stejně ho chci trávit aktivně, někde v přírodě. Aspoň jít s rodinou na procházku. Vypnout telefony, které nás pohlcují.“

Janda: Jste ráda, že jste inspirací pro ostatní? Že handicap není překážkou?
Dcera: „Mám radost, pokud děti sportují i díky tomu, že jsem je motivovala. Nejen já, ale i ostatní. Budu jenom ráda, pokud budu vzorem a inspirací. Podle mě dnešní děti potřebují hlavně příklady od svých rodičů, aby doma viděly, že pohyb je přirozená součást. Nemusíme mluvit o vrcholovém sportu, ale o tom, že se všichni seberou a vyrazí na kolo, na dlouhou procházku. Nebo s kamarády. Pokud tohle nevidí doma u rodičů, tak věřím, že je mohou inspirovat právě sportovci.“

Strachová: Jistě to takhle funguje. Měla jste v mládí nějaký vzor?
Dcera: „Doma jsme sledovali odmala všechny sporty. Měla jsem možnost nedávno potkat Martinu Sáblíkovou. Potom jsem nadšeně hlásila mamce: Ty jo, my jsme na ni předtím koukali u televize! A na Offseason Festivalu jsme stály vedle ní, potřásly jsme si s ní rukou. To bylo krásné. I na ostatní sportovce jsem nedávno koukala jako na svoje vzory a moc si vážím, že se s nimi můžu i osobně potkat.“
Máma: „Pamatuju si, že jsme měli náročné víkendy. Nevěděli jsme, jestli koukat na sport, třeba i tady na Šárku, nebo jít ven a aktivně provozovat sport.“
Dcera: „Nebo jsme jeli na trénink a poslouchali jsme v autě živý přenos, aby nám nic neuteklo.“
Máma: „Všichni sportovci musejí tvrdě makat, nic nedostanou zadarmo. Cesta není jednoduchá, to by mohli potvrdit všichni z nich.“

Janda: Jak zvládáte osobní život? Je vám osmnáct, určitě přijdou kluci, randíčka… Do toho sport.
Dcera: „Chtěla bych se co nejdřív osamostatnit. Za rok se budu hlásit na vysokou školu a budu muset jít pryč ze svého pokojíčku. Být víc samostatná. To už jsem relativně i teď, ale budu se muset naučit pohybovat se v novém prostředí, naučit se jiné trasy. Mám spoustu kamarádů, kteří mi pomáhají, navíc je s nimi hrozná sranda. Užíváme si, oni jsou také sportovní typy. Společný čas trávíme aktivně.“

Strachová: Už víte, na jakou vysokou školu se budete hlásit?
Dcera: „Přesně ještě nevím. Asi něco se sportem. Ale baví mě i biologie nebo chemie.“

Janda: Jak se maminka těší na to, až dcera opustí pokojíček?
Máma: „S obavami, ale vím, že je to další krok. A věřím jí, že bude šťastná. Asi to bude náročné, jak si všechno sedne, ale ono to nějak půjde. Těžších chvil jsme jako rodina měli víc a vždycky jsme to nějak zvládli. Spíš jde o to, aby všechno skloubila se sportem. Protože to je to první, co chce dělat.“

Janda: Je pro vás sport na prvním místě?
Dcera: „Vím, že musím vystudovat, potom chci na vejšku. Ale zase nechci, aby mě škola omezovala ve sportu. Ten mě momentálně baví a motivuje ze všeho nejvíc.“
Máma: „Ale musíš to brát tak, že půjde o určité časové období, pak je třeba přemýšlet, jak dál. A že život po sportu budeš mít teprve před sebou. I takhle musíme přemýšlet.“

Janda: Udělali jste si po olympiádě radost? Že jste si něco jako rodina pořídili, nebo někam vyrazili?
Dcera: „Ještě úplně ne.“

Janda: Zmínila jste, že z odměny přispějete rodičům na nové auto, stalo se?
Dcera: „Pořád se tomu brání. Ale od paralympijského výboru jsme dostali na rok možnost využívat toyotu. Takže máme aspoň nové auto.“
Máma: „Už konečně jezdíme bezpečně. Během léta jsme chystali dvě společné akce, tak uvidíme, snad to klapne.“

Bubeníčková: V biatlonu míříme zvukem. Nefotit se s Ruskou? Nechápu, jak je možné...

Paralympijské hryZdeněk Janda29. března 202612:45

Dvě medaile ve dvou sportech! Bubeníčková (17) na paralympiádě bere stříbro i z běhu na lyžích

Paralympijské hryČTK11. března 202613:30