7°C
Exkluzivní rozhovor s hokejistou Valachem: Manželka by na mě byla hrdá
Co on zvládl, tisíce jiných by složilo. Juraj Valach (28) pochoval manželku a na dálku se staral o předčasně narozená dvojčátka. Přesto dotáhl Chomutov až do semifinále extraligy a Blesk ho včera vyhlásil nejlepším bekem sezony.
Co pro vás znamená toto ocenění?
„Jsem překvapený, nečekal jsem to. Myslím, že v lize je hodně dobrých a šikovných obránců. O to víc mě to těší a doufám, že i moje paní manželka by byla na mě hrdá, kdyby tu byla s námi.“
Už jste skousl vyřazení v semifinále od Liberce?
„Mrzí to, ale před sezonou jsme měli určité cíle – chtěli jsme do desítky. Takže nakonec to bylo milé překvapení, kam až jsme se dostali. To asi nikdo nečekal.“
V play off jste dal pět branek, tedy stejně jako za celou sezonu. Kde se ve vás znovu našel střelec?
„Pevně věřím, že tam někde je. Už v sezoně jsem měl strašně moc šancí. Trenér Růžička mi říkal, že můj problém je v tom, že netrefuju bránu. V play off jsem se na to soustředil a ono mi to tam padalo.“
Góly jste posílal do nebe vaší zesnulé paní. Bude to tak už asi navždy, že?
„Samozřejmě. To je věc, se kterou se člověk nikdy nevyrovná. Ale musím se s tím naučit žít. Po paní manželce mi tu zůstaly dvě krásné dětičky a budu žít pro ně a nikdy nezapomenu. Ať už se dívá shora, nebo tu je jako můj anděl strážný, navždy bude v mém srdci.“
Ze slovenské reprezentace jste vypadl kvůli zranění kolene. Je vám to líto?
„Prý jsem měl velkou šanci se na mistrovství světa dostat. To mě trošku mrzí, ale na druhou stranu můžu být doma s dětmi a to je k nezaplacení.“
Jak se dvojčatům daří?
„Vzhledem na to, čím si prošly, tak si vedou velmi dobře. Ale je potřeba zůstat realistou. Narodily se už ve 25. týdnu. Až ve třech čtyřech letech se zjistí, jestli nebudou mít například poruchy pozornosti.“
Víte už teď o nějakých obtížích, které je čekají?
„Určitě vím, že budou mít problémy s viděním. Ne úplně vážné, ale nějaké dioptrie a deficity, protože první tři měsíce byly v inkubátoru na umělé plicní ventilaci. A to strašně poškozuje oči. Ale není to nic, s čím by se nedalo žít.“
Jak často jste za nimi těch 620 kilometrů do Zvolena jezdil?
„Ze začátku mi dával pan Růžička každý týden nebo 14 dní dva až tři dny volna. Člověk byl z cesty strašně unavený, ale byla to psychická vzpruha vidět děti, jak rostou a jak se jejich stav zlepšuje.“
Bylo těžké zase odjíždět zpět za hokejem?
„Určitě. Poprvé jsem odcestoval do Chomutova s tím, že děti byly v Bánské Bystrici v nemocnici. Ale chlapeček měl problémy se srdcem, tak jsem se musel vrátit a týden jsem je ještě navštěvoval v nemocnici a byl tam s nimi.“
Jak to probíhalo?
„Držel jsem je a snažil jsem se s nimi udržovat kontakt. I doktoři říkali, že jim to v konečném důsledku mohlo pomoct. Že cítili toho nejbližšího a měly chuť žít.“
Později jste udržoval kontakt aspoň po internetu, že?
„Viděl jsem je vlastně dennodenně, ale je to jiné než na živo. Určitě vás to ale potěší, když na ně mluvíte a ony vás vnímají a mají z toho radost. To je milé.“
Jak na vás reagovaly, když jste se po delší době vracel domů?
„Ke konci sezony jsem asi dva měsíce nebyl doma, přišel jsem a dětičky mě hned zaregistrovaly. Když je každý den držím na rukách, tak je to něco neskutečného. Mají takovou radost a já také. To je pocit k nezaplacení.“
Jste spíše samotář. Jak těžký to byl pro vás rok po psychické stránce?
„Někdo společenský by se z toho možná zbláznil. Já jsem rybář, takže jsem zvyklý být delší dobu sám. Určitě to bylo náročné, člověk cítil smutek za rodinu kvůli tomu, co se všechno stalo. Potom nakonec zjistíte, že se těšíte ráno na stadion, máte tam dobrou partu kluků, můžete tam strávit čas, skočit s nimi na oběd. Určitě to bylo těžké, ale nějak jsem to vydržel.“
Těšíte se na to, až vás děti budou jednou sledovat z tribuny?
„To by potěšilo každého, že jednou uvidí děti na tribuně, že mu zamávají. Byl bych také hrozně rád – i když nevím, jestli budu v Chomutově – kdybych je mohl donést ukázat klukům, protože někteří se pořád ptali, jak se mají, jak se jim daří. Ale ono je to ještě daleko, protože jsou stále maličké.“
