7°C
Trenérka Růžičková si na koně musela půjčit: Myslela jsem na sebevraždu
Místo vítěze Velké pardubické 2016 Charma Looka, jehož v době triumfu Martina Růžičková (54) trénovala, na ni ve stájích čeká sedmnáctiletý koňský důchodce Rubín. Borec, jenž jí splnil sen a před pěti lety ji poprvé dovezl až do cíle Velké pardubické.
Těšíte se, že ještě někdy budete trénovat vítěze Velké pardubické jako „Šarmíka“?
„Myslím, že už nebudu. Mám svůj věk a hodně jsem se vyčerpala tím, abych stačila chlapům, kteří jezdí a trénují. Ale život ve stájích mě pořád strašně baví.“
I poté, co od vás loni v létě většina majitelů stáhla koně a vy řešila, jak dál se statkem, z čeho splácet hypotéku?
„Tehdy jsem měla v hlavě sebevraždu. Ale už jsem se s tím srovnala. Vím, že nikdy nechci znovu zažít, aby mi koně naložili a odvezli. Podle toho jsem se zařídila.“
Jak?
„Splácím půjčky na koně, které mám ráda, i když nevyhrávají statisíce. Mám tu čtyři své, ostatní jsou nových majitelů, kteří ještě nejsou zkažení, nedají je pryč po prvních neúspěších. A v novém roce by se tu měla narodit dvě hříbátka.“
Dá se tím uživit?
„Jde to. Koně mají sponzory, kteří k tomu musí mít vztah. Přijet na dostih, pobavit se, vsadit si, užít si to. Navíc dcera Vanessa si založila jezdeckou školu. Teď má zlomenou nohu a vedu to za ni. Dávám hodiny dětem a hrozně mě to baví.“
Přinesl vám ten pád po triumfu ve Velké pardubické i něco pozitivního?
„Ztratila jsem pár lidí, kteří se tvářili do té doby jako přátelé. Ti mi nechybí, ale je mi smutno po koních. Když jsem řekla svůj názor na to, co a proč se tady stalo, dostala jsem výstrahu od Jockey klubu. Pořád jsem dopadla líp než Jan Hus, toho za pravdu upálili. A taky přišla obrovská vlna solidarity, potkala jsem spoustu dobrých lidí. To jsou taková pohlazení, že všechno za to stálo.“
Co vás potěšilo?
„Když mi majitelka řekne: Tu kobylu dám jenom k vám, protože chci, aby se měla dobře. To nevybudujete za týden. Nebo mě osloví cizí lidé při nákupu, že znají můj příběh a jestli nepotřebuju s něčím pomoct. To člověka zahřeje.“
|
Štědrý den na statku v Pohoří měl vypadat trochu jinak. „Když si chci přispat, přidám si čtvrt hodiny a vstávám až v půl sedmé,“ usmívá se Martina Růžičková. Letos si přispat ale nemohla. „Třiadvacátého v noci jsme vezli koně s kolikou na kliniku, zpět jsme byli až na Štědrý den ráno. Za chvilku už čekali psi i kočky u dveří. Dochází ke střetu zájmů, kočky chtějí dovnitř a psi ven... Pak musím do traktoru obstarat vše potřebné, mám tu momentálně jen dva zaměstnance. Koníkům přidávám dobroty, hrušky, mrkev, jablka, cukr. Aby poznali, že jsou svátky.“ Jakmile měla v posledních dnech volno, věnovala ho výzdobě. „Vánoce od dětství miluju. Proto mi ty přípravy zaberou hodně času.“ Na dvorku má ozdobený dokonce i holubník. „Něco mi tam chybělo, tak jsem si ho nadělila. Holubům ta světýlka a zdoby nevadí, nikdy v něm totiž nesídlili. Ještě by ho zaneřádili,“ směje se Růžičková. Manžel Rudolf Jelínek sice má velké zdravotní problémy, přesto se do příprav zapojuje po svém: „Miluje linecké a nenávidí louskání ořechů. A právě s těmi ořechy mi pomáhá. Dělá to precizně – tak jako všechno, do čeho se kdy pustil.“ Ale vše se točí kolem koní. „Veselá vánoční nálada u nás nastala až ve chvíli, kdy mi veterinářka z Heřmanova Městce zavolala, že koník přežil a můžeme si pro něj na Štěpána přijet!“ |
