Morálka je nad právem, proto Růžička u reprezentace skončil
Stejně už nebylo co řešit. Konec Vladimíra Růžičky jako trenéra národního týmu byl po včerejšku nevyhnutelný. Reprezentační kouč totiž není jen člověk, který vybírá a posílá hráče na led, je to nejviditelnější a nejrespektovanější postava svého sportu směrem k veřejnosti. Ambasador, autorita, hlavní tvář hokeje. Někdo takový nesmí být spojován s natolik nemorálním jednáním, jako je placení do kapsičky za příslib pomoci něčí kariéře.
Růžička v prohlášení o své rezignaci zopakoval, že se nedopustil nezákonného jednání. Z právního pohledu skutečně ani nové skutečnosti ze včerejší rozhlasové reportáže neukazují na jeho provinění, chybí jednoznačné důkazy. To však nic nemění na skutečnosti, že v pozici, jež všechno zaštiťuje a udává směr, nemohl zůstat člověk spojený s veksláckými praktikami, ničícími mládežnický hokej.
Výkonný výbor by ho býval musel stejně odvolat, i kdyby Růžičkova vina spočívala ve finále pouze v tom, jak pochybnými lidmi typu mistra Moučka se obklopuje. Nedostihla ho mediální kampaň, jak sám označil důvod složení své funkce, dostihlo ho prostředí, které sám pomohl stvořit.
Když se totiž před šampionátem objevil případ Miroslava Palaščáka, dalo se rozebírat, jestli nejde o cílený útok na Růžičku a nakolik se vše odehrává jen v osobní rovině lidí, kteří si něco v minulosti provedli. Další svědectví, ta ze zmíněné reportáže, i ta každodenní, na něž člověk pohybující se v hokejovém prostředí naráží, ač jsou mnohdy anonymní, ovšem poukazují na jasně fungující systém. Zaplať a my tě někam upíchneme. Nezaplatils? Končíš.
Proč Růžička ještě nic nevysvětlil?
Jde o obchod s lidskou slabostí, protože snaha mít pro své dítě to nejlepší svádí k iracionalitě. Jde o tahání peněz a zastrašování těch, kteří si nejsou úplně jisti nezpochybnitelnou hráčskou kvalitou svého potomka, přesto by rádi, aby se mohl proháněním puku živit. Tahle praxe český hokej rozhodně nepřipravila o supertalent, nebyl jím evidentně nikdo z těch, jehož rodiče se ozvali. Spolehlivě ale mnohým otrávila chuť do sportu. Znevěrohodnila jej.
Co je navrch zarážející, onen „bůh“, jak Růžičku nazvala jedna z poškozených matek, dosud vůbec nic nevysvětlil. Během mistrovství dostal absolutní klid, kauzu Palaščák mu nikdo neomlacoval o hlavu, fanoušci i nadřízení drželi nade vším linii snahy o úspěch na domácím šampionátu. Tři týdny po něm ale místo jakékoliv vlastní snahy o očištění jména přišly další rány do pověsti zlatého kapitána. Pověsti, která z glorioly jednoho ze strůjců největšího úspěchu tuzemského hokeje přechází do symbolu toho, co je v základně ledového sportu špatně.
V Chomutově, novém Růžičkově působišti, se za trenéra jednoznačně postavili. Fajn, ať tam pracuje dál. Jde o soukromou společnost, ta si sama může rozhodnout, koho zaměstná. K reprezentaci ale nepatří někdo ušpiněný bahnem, jak jsme teď byli svědky.
Prezident svazu Tomáš Král, jemuž Růžička svou rezignací podobně jako loni hitrádiový výstup Aloise Hadamczika ulehčil od pár starostí, teď nicméně stejně musí mít snahu zjistit celou pravdu o tom, co se skutečně dělo, a odkrýt i další epicentra podobných praktik.
