Tykač o stadionu, Zafeirisovi i práci s Tvrdíkem: Necítím schopnost mluvit do přestupů

„Sezona je dlouhá a několik ztrát za ni musíte nabrat. Není to jako v šachách, kdy nastoupí velmistr proti průměrnému hráči a stokrát za sebou vyhraje. Byl to nepříjemný a blbý začátek a hned jsme asi sedm kol viseli za Spartou o dva body, šla do trháku. Pak si mančaft sednul. Nevyděsil jsem se, ale bylo to nepříjemné. Po zápase s Lille jsem přišel do kabiny a říkal jsem klukům něco v tom smyslu, že sice nepostoupili, ale získali něco strašně důležitého – naše srdce. Předvedli jeden z nejúžasnějších výkonů Slavie, co jsem na světě. Řada z nich plakala, ale já na ně byl tak strašně pyšný. Řekl jsem jim, že postup neprohráli, že jsou vítězové.“

„Uvědomil jsem si, jaký je rozdíl hrát derby doma a venku. Na Letné jsem byl, jsou tam velmi milí pořadatelé a nestalo se mi, že by na mě někdo třeba pokřikoval. Formálně se všichni chovají dobře, ale to prostředí vycítíte, atmosféra domácího a venkovního derby je úplně jiná. Cítil jsem povinnost klukům fandit, ale cítíte energii, kterou sparťané nalívají hráčům z tribun. Hraje se tam těžko. Pocit, že vyhrajeme titul, jsem dostal při výhře 3:1 v Plzni. Viděl jsem energii, suverenitu, sebejistotu a jak o sobě klíčoví kluci vůbec nepochybují. Nedokázal jsem si představit, kdo by nás dokázal dohnat. To by musela být nějaká šílená nemoc, co vám skolí 18 hráčů v kabině.“

„Jsem velký fanoušek barcelonského fotbalu a jeden z nejúžasnějších zážitků pro mě byl, když jsem odlétal z Barcelony s tím, že tam Slavia neprohrála. Z prvního koše dostanete na domácí zápas jednoho excelentního soupeře, a pokud Barcelona nevyjde a bude to Real, Liverpool, City či Arsenal… To je pěkná volba. Může se podařit, že to zapadne a nasbíráme hodně bodů, ale může se stát, že skončíme se dvěma nebo třemi. Rozhoduje pár zápasů, individuálních momentů.“

„Nevím, doufám, že moc nebudou. Nechceme klukům bránit, zvlášť když přijde nabídka z velké ligy, která je osloví. Kariéru mají relativně krátkou. Máme tendenci přesvědčovat, když odchází někdo příliš mladý. Zafeiris je emoční kluk a užívá si tu atmosféru. Už pár týdnů před oslavami titulu mluvil o tom, že by se mu líbilo zůstat. Máme z toho na jednu stranu radost, ale tomu, kdo zodpovídá na cashflow klubu, musí trochu padat vlasy. Čím víc hráčů, tím vyšší platy. Ale přece nebudeme nutit odcházet kluka jako Christos, když nechce. Podívejte se na Igoha Ogbua, také mohl jít. Jeho role v kabině je ještě dramaticky vyšší než na hřišti.“

„Vůbec do toho nevstupuji. Nejsem na sezeních sportovního úseku a z duše se mi nechce vyjadřovat k něčemu, o čem nemám dost informací. To už bych mohl chodit za trenérem, proč sestavil sestavu tak, jak ji sestavil. Moje komunikace s klubem probíhá asi tak, že si jednou či dvakrát denně napíšu s Jardou Tvrdíkem. Když se děje něco velkého, Jardovi je příjemné, že o tom vím. Má pravomoci takové, že by mi o tom nemusel vůbec říkat, když nejde o větší peníze. Tam se ale například odehrával zajímavý poker, když odcházel v zimě Antonín Kinský. Asi třikrát se někdo zvedl od stolu s tím, že to byla poslední nabídka, hrály se tyto hry. Tam Jardovi pomáhalo, že jsem pokrčil rameny a řekl jsem, ať šéf Tottenhamu klidně odletí, že se určitě zase ozvou. Kdybych mu stál za zadkem a říkal mu, že ty peníze potřebujeme, pracovalo by se mu hůř.“

„Strašně jsem mu přál, když šel na penaltu proti Plzni. Nedokázal jsem si představit, jak by vypadalo, kdyby ji nedal. Fanoušci by mu asi neodpustili. Je to ohromná osobnost. On a Jan Bořil za mnou přišli, a slíbili mi titul. Že ho dodají. Tomáš je nezpochybnitelně jeden z lídrů kabiny a měl plné právo na to mě totálně při předávání poháru zlít pivem. Jestli mě prostě chtěl polít, vybojoval si to. Ale oblek to nepřežil, pak jsem si to bez suchých kalhot trochu vytrpěl.“

„Víme, jaké to je stavět v Praze, zvlášť projekt pro několik desítek tisíc lidí. Kdy bude? Pět let je hodně optimistická varianta. Samotná stavba trvá tak dva roky, ale je tam hodně papírování. Řešíme, zda mít stadion úplně nový, to bychom rádi. Nemuseli bychom se na dva roky někam stěhovat. Stadion by se mohl postavit i tady na tom samém místě, základní podmínky tu jsou, ale musely by se vyřešit vlastnické vztahy. Praha je bohatá metropole a Slavia by měla mít velký stadion. Nevím, jestli by se čtyřicet tisíc naplnilo letos, ale to je podstata mých byznysových rozhodnutí – jestli dopadla dobře nebo špatně uvidím třeba až za šest let. Ke stadionu se vyjadřuji i já, je to koncepční věc. Nemůžu koukat na svět, jaký je dnes, musím koukat, jaký bude za deset let.“