18°C
Stáhl se táta Janek z týmu Ledecké? Dvojnásobně zlatá Ester vše vysvětlila
Díky písničkám Janka měla odmalička ty nejlepší možné podmínky pro lyžování a snowboard. A ve dvaadvaceti letech tátovi všechno vrátila. Na olympijských hrách v Koreji vybojovala Ester Ledecká dvě zlata a fascinovala nejen jeho, ale sportovní celý svět. Jaký vliv měl a má otec na její kariéru?
Váš táta Janek byl dříve více v týmu, vozil vám ze startu prkno a oblečení. Proč se stáhl?
„To není tak, že by se stáhl. Dřív byl potřeba, protože jsem neměla tolik lidí a potřebovala jsem jeho pomoc, když byl na závodech. Bylo fajn, že mohl přiložit ruku k dílu. Ale nemohl být všude, protože má svou práci a dělá ji zatraceně dobře. Jsem proto ráda, že mohl být v Koreji a že si to užil.“
Kdy jste si uvědomila, že je váš táta populární zpěvák?
„Asi ve druhé třídě, protože jsem si do té doby myslela, že je profesionální tenista.“
Jak jste na to, probůh, přišla?
„Měli jsme ve škole napsat, co dělají naše rodiče, a já napsala, že maminka je špionka a táta tenista. Nevěděla jsem, co mamka dělá, takže pravděpodobně musela být špionka. A táta chodil hrát tenis, a i když šel na koncert nebo do divadla, tak říkal, že si jde zahrát. Takže já jsem myslela, že hraje tenis.“
Vedl vás k hudbě?
„Jo, i bratra Jonáše. Já jsem chodila na flétnu a pak na klavír. Jonáše to chytlo, má teď svoji vlastní kapelu a umí fantasticky hrát na kytaru a na basu. Na hudbu je hodně talentovaný. I já jsem v jeho kapele jednou hrála na basu. Byla to hodně drsná školní show.“
Drsná?
„Bylo to fantastický. Vzniklo to na poslední chvíli, když se Jonáš pohádal se svým basákem, se kterým chodil do třídy, a ten dva dny před vystoupením odešel. Tak jsem řekla: Oukej, já se to naučím a budu hrát s vámi.“
Jako tu písničku, že se naučíte?
„Ne, hrát na basu. Já na ni před tím nikdy nehrála. To bylo poprvé, co jsem ji držela v ruce. Bylo to docela vtipný, protože jsem na to měla den a půl, ale ono to nebylo zase tak těžké, protože v té písničce bylo jen pár věcí.“
Panečku, vy máte talent snad na všechno! Jak školní besídka dopadla?
„Ten basák byl vzteky bez sebe, a tak mi před vystoupením basu v zákulisí rozladil. Takže jsem přišla, začala jsem ty svoje vyhrávky a do toho, jak jsem se snažila rozskákat publikum složené z učitelů, dětí a rodičů, tak jsem si od té basy vykopla drát.“
To je úplně hororový příběh.
„Všichni si ulevili, že už nebylo slyšet ten děsný zvuk. Ale nějaký chlapík si toho všiml a začal mi drát strkat zpět do basy, což jsem vůbec nechápala, protože jsem si nevšimla, že vypadl. Tak mu říkám: Co tady děláš? Vypadni z toho pódia, my máme vystoupení! Uprostřed písničky jsem se s ním hádala, ale nějak jsme to zvládli a mělo to obrovský úspěch.“
Jaká je vaše nejoblíbenější tátova píseň?
„Budu všechno, co si budeš přát. Ani nevím, proč ji mám ráda. Asi proto, že má dobrý text i hudbu.“
Pustíte si někdy Jankovu hudbu?
„Jak kdy. Ale teď jsem ho na internetu hledala. Je pravda, že když jsem dlouho sama v Americe nebo v Chile, tak si pustím jeho písničku, abych měla pocit, že tam je táta se mnou.“
Který z jeho muzikálů máte nejradši?
„Hamleta jsem viděla snad stotisíckrát. A to v různých verzích. V americké a teď i v korejské.“
To jste stihla na něj v Koreji zajít?
„Ne, pustila mi ho paní v autě na obrazovku, když mě vezla na vyhlášení vítězů. To byla vážně výjimečná chvíle.“
Jaký dojem na vás korejská verze tátova Hamleta udělala?
„Písničky jsou stejné a tím, že dělal nastudování stejný režisér jako naposled tady v Praze, tak to bylo super. Kostýmy i scéna byly perfektně udělaný a Korejci umí fantasticky zpívat i tančit. I Janek říkal, že na konkurzech bylo fakt z čeho vybírat, že přišli kvalitní lidi. Ti, co zpívají Hamleta, jsou tady v Koreji obrovské popové hvězdy.“
Po druhém zlatu jste povídala, že tátu neoslovujete táto. Jak mu tedy říkáte?
„Já mu občas řeknu, táto, ale málokdy. Většinou mu říkám Janku a brácha taky, protože ho tak oslovuje mamka a my se tomu jen přizpůsobili.“
Dokážete říct, co jste po rodičích zdědila?
„Doufám, že po mamince trochu té střelenosti. A od táty? Těžko říct. Ráda bych řekla, že mám talent aspoň něco zapívat, ale bojím se, že to není pravda.“
A co máte po dědovi Janu Klapáčovi, který získal coby hokejista na olympiádách stříbro a bronz?
„Snad aspoň špetku té vůle, která mi strašně pomáhá. Protože každý den to není tak, že bych vstala a řekla si: Jej, jdeme na kopec, to je super. Vstávám strašně brzo ráno a vždycky není hezké počasí. Občas to fakt bolí, ale nakonec když vylezu na ten kopec, tak si řeknu, že mě to tu baví, že tady chci být.“
Čím vás dědeček inspiroval?
„Vším. Bylo super, že mě už odmalička učil, jak sport milovat. Vyprávěl mi všechny ty historky z hokejové kabiny. S Jonášem jsme se s ním naučili všechny možné sporty, vedl nás k všestrannosti a pak za mnou stál při těch nejdůležitějších okamžicích až doteď. Jsem mu strašně vděčná za každý den a za každou minutu, kterou mi věnoval.“
