9°C
Vémolova vnadná Lela! Řekla, čím chce, aby ji Karlos překvapil v pelíšku!
Zazářit vedle slavného Terminátora není snadné. Lele Ceterové se to ale povedlo, po boku nejpopulárnějšího českého MMA bojovníka Karlose Vémoly dokáže zaujmout nejen sexy křivkami, ale i díky příjemnému a usměvavému vystupování. Kdo by u přitažlivé Slovenky čekal namyšlenost a povrchnost, hodně by se mýlil.
Když se bavíte s partnerkou českého Terminátora, mnohokrát vás dokáže překvapit. A to jenom mile. Málokdo by totiž asi řekl, že je devětadvacetiletá Lela Ceterová velmi rodinně založená a například i ráda vaří. Navíc silně odsuzuje jakoukoli povýšenost, už proto, že sama občas čelí ne zrovna příjemným narážkám.
Jaké to je být partnerkou krále českého MMA?
„Z pohledu ženy je to velmi příjemné, protože má po boku silného muže. Ale z té druhé stránky i velmi složité a těžké. Žít po boku bojovníka opravdu není lehké.“
V čem je to složité?
„Jeho přípravy na zápas jsou velmi náročné. Dieta, změny nálad a tak dále. Žena musí mít velikou trpělivost.“
Takže i Terminátor je občas nervózní?
„Samozřejmě. Dieta a tréninky mají za příčinu to, že je opravdu unavený. Takže je někdy na mě i nepříjemný, jsem jeho nejbližší osoba, tak je jasné, že to nejvíc schytám. Ale myslím, že je to v normě. Nicméně život s vrcholným sportovcem opravdu není jednoduchý, každá žena to musí chápat a akceptovat to. Je to jeho práce a patří to k tomu.“
A jaký je rozdíl v chování před zápasem a po něm?
„Před zápasem prožívá opravdu velmi náročné období. Myslím, že ne každý člověk by to dal. Velmi ho za to obdivuji. Ty změny nálad akceptuji, protože mi nic jiného nezbývá. (pousměje se) Snažím se ho vždy podporovat a povzbuzovat. A když je po souboji, tak si oddechnu i já, když vím, že je dál šampionem. Nálada je pak úplně o něčem jiném. Potom si to umíme jako pár o to víc užít, relax a společné chvíle, na které v období přípravy není čas.“
Váš partner je pro mnoho lidí i vzorem, ikonou. Jaké to je být u toho?
„Ano, často jsem toho součástí, protože občas držím mobil, na který chtějí fanoušci fotku s ním. Je to velmi příjemné. Každého sportovce vede k lepším výkonům, když vidí, že ho mají lidi rádi.“
Znáte Karlose Vémolu mnohem víc než ostatní, co by podle vás mohlo lidi překvapit, co o něm zatím asi nevědí?
„Karlos je velmi společenský člověk, příjemný. I přesto, že je šampion a hvězda, není namyšlený, čehož si na něm velmi vážím. Přitom je ale velmi domácí typ, rodinně založený. Umí velmi dobře vařit, čímž mě překvapil. Naše začátky byly takové, že se opravdu hodně snažil a nosil mi i snídani do postele. Dnes už tomu tak ale není. (rozesměje se) Ale bylo by fajn, kdyby si znovu ten čas našel a někdy mě zase takhle mile překvapil.“
A jaké jídlo vám od něj nejvíc chutná?
„Mám ráda salát, který dělá, takový neudělám ani já. Umí udělat i maso na mnoho způsobů. Fakt to umí. Musím říct, že i můj tatínek vaří a myslím, že muži celkově pro to mají úplně jiný cit. Jsou víc tvořiví. Tím, že Karlos vystudoval hotelovou školu, tak to má i v sobě. Nejenom, že jídlo dobře dochutí, ale umí ho i správně naaranžovat. Vidím v něm svého otce.“
Zmínila jste, že takový salát neuděláte ani vy. Mnoho lidí by možná netipovalo, že také vaříte.
„Vařím velmi ráda, baví mě to. Dokonce i peču. Jsem velmi kreativní, takže mě baví dělat různé dorty. Ale tím, že mám za partnera sportovce, nemohu to všechno dělat, protože to prostě jíst většinou nemůže. Nicméně co se týká vaření, myslím, že umím přichystat opravdu hodně jídel. Vždy jsem se dokázala o svého partnera postarat. Myslím, že by to měla dokázat každá žena.“
Lidé o vás možná mají nějakou představu, ale jak byste popsala sama sebe?
„Ať už na lidi možná působím jakkoliv, tak bych ráda řekla, že rozhodně nejsem namyšlená. Aroganci nemám ráda. Jsem normální žena, která má stejné zájmy jako kterákoliv jiná žena. Mám velmi ráda lidi, myslím, že jsem dost společenská. Nikdy nedělám rozdíly mezi lidmi. Ať už je někdo mladší, starší, krásný nebo jakýkoliv. Nikdy bych nikoho neurazila. Snažím se si s každým porozumět, mezilidské vztahy jsou pro mě vůbec velmi důležité. Snažím se i dost pomáhat. Moje rodina a nejbližší vědí, že se na mě mohou kdykoliv obrátit. Neumím říkat ne. Velmi ráda lidi překvapuji, miluji, když mohu někomu udělat radost. A mám ráda dobré jídlo. Sladkosti jsou moje velká neřest.“ (usměje se)
Od kdy děláte modeling?
„Fotím profesionálně od třinácti let. Od té doby i nějak formuji svou image a upravuji svůj zevnějšek tak, jak to cítím a chci. To je každého libovolné rozhodnutí. Někomu se to třeba nelíbí, já mu to nezazlívám. Milion lidí, milion chutí. Každopádně každý názor má nějakou hranici, kterou akceptuji a kterou ne. Nicméně já jsem s tím, jak vypadám spokojená. V životě si prostě plním své sny, jsem totiž velmi průbojná.“
Řekla jste to opravdu razantně.
„Ano, opravdu si jdu v životě za tím, co chci, a vidím, že se mi to plní, takže jsem šťastná a doufám, že to bude dál takhle fungovat.“
Zmínila jste, že byste nikdy nekritizovala lidi proto, jak vypadají. Váš vzhled ale lidé často řeší a to kvůli plastickým operacím. Jaké to bylo jít na tu úplně první?
„Šla jsem na ni, když mi bylo devatenáct let. Celou základní a střední školu jsem po tom toužila. Věděla jsem, že jak odmaturuji, tak si tento sen splním. Měla jsem totiž veliký komplex z toho, že jsem jako jediná na škole měla takzvaně lentilky pod kobercem. Velmi mě to tehdy mrzelo a trápilo. Spolužáci byli v pubertě, tak si mě hodně dobírali a neuvědomovali si, jak mi dokážou ublížit slovy. Skutečně jsem velmi trpěla, bylo to vlastně až šikanování. Kvůli tomu jsem doma hodně plakala, takže když jsem řekla, že si chci nechat zvětšit poprsí, rodiče to akceptovali a chápali mě. Chtěla jsem se zkrátka cítit víc jako žena. A opravdu mi to pomohlo, cítila jsem pak sebevědoměji.“
Je rozdíl jít pak na další operace, klesá třeba obava ze zákroku?
„Na tu první jsem se opravdu doslova těšila, toužila jsem po tom. Ohromně. A když jsem se po narkóze probudila a přišel se na mě podívat doktor, tak jsem se smála. On tehdy řekl, že tohle ještě za svou kariéru nezažil. Byla jsem opravdu šťastná i přes bolesti. U dalších operací už člověk ví, do čeho jde, takže to také není nějak nepříjemné.“
Hodně se rozkřiklo, že vám Karlos zaplatil po výhře na Slovensku další zvětšení poprsí. To jste tedy podstoupila jenom kvůli němu?
„Plánovala jsem to delší dobu. Takže to byl náš společný zájem. Ale on si tím splnil dárek, to je pravda. (směje se) Mně se to taky líbí, ale musím přiznat, že čím jsem starší, tím beru operaci zodpovědněji. Už mi nebylo vše jedno, měla jsem stres a bála se narkózy. Po operaci jsem navíc měla obrovské bolesti, takže si myslím, že to byla má poslední operace na dlouhou dobu.“
Znáte Karlose dobře i jako otce, má dvě děti, jak ho v tomto směru hodnotíte?
„Jako otec je velmi starostlivý. Má rád své děti, rád si s nimi hraje. Myslím si, že v něm děti mají i velký vzor. Jen na ně nemá tolik času, co by chtěl. Podle mě je mu to opravdu ohromně líto.“
Ví se o něm, že synovi a dceři kupuje hodně dárků. Myslíte, že tím kompenzuje právě to, že na ně nemá tolik času?
„To nevím. Myslím, že když člověk může, tak dopřeje. Když byl Karlos malý, nebylo tolik krásných hraček. Spíš chce dát dětem to, co sám neměl. Koho má člověk rozmazlovat, když ne své nejbližší? Myslím, že je to na místě.“
Je to možná předčasný dotaz, ale chtěla byste mít s Karlosem děti?
„Je mi devětadvacet let, takže k tomu určitě má cesta směřuje. Přírodu neoklamete. Toužím mít děti, jsem velmi rodinně založená, byla jsem tak vychovávaná rodiči. Člověk nikdy neví. Uvidíme, jak tomu bude.“
Mateřství se tedy nebráníte třeba kvůli kariéře?
„Ne, to rozhodně ne.“
Hypotetický dotaz, kdybyste s Karlosem měla děti, rozmlouvala byste jim, aby se vydaly v tatínkových šlépějích?
„V prvé řadě si myslím, že když má dítě nějaký vzor a projeví se talent, byla by škoda ho od toho nějak odtahovat. Když v tom vidí něco, co by ho bavilo, naplňovalo, tak se mu nemá v té cestě bránit.“
A jak vlastně na MMA sama nahlížíte?
„Sledovala jsem zápasy často, ještě než jsem poznala Karlose. Mně se celkově sporty líbí, každý má něco do sebe. Úspěšní sportovci mi vždy imponovali.“
Povídáte si s Karlosem o zápasení, nosí si takzvaně práci domů?
„Určitě. Díváme se spolu často na zápasy. Samozřejmě že nejsem znalec, nedokážu něco soudit, ale svůj laický názor mu vždy řeknu. Ale ještě spíš si ráda poslechnu jeho názory ohledně MMA. Je to profesionál a já jej ráda poslouchám.“
Někdy je z jeho strany vůči soupeřům i určitá nevraživost. Řešíte to s ním nějak?
„Myslím, že je velmi spravedlivý, takže to, co poví, je podle mě vždy na místě.“
Co je nejtěžší na vaší profesi, tedy modelingu?
„Neustále se udržovat v koloběhu, abych měla pořád nějakou práci. Už nejsem dávno v agenturách, řeším si vše sama za sebe. Management okolo toho je náročný. A člověk se taky musí o sebe starat, konkurence je ve světě hodně. Je samozřejmě rozdíl dělat modeling na domácí půdě, anebo být na několik měsíců v zahraničí. Je to odvislé od priorit každé modelky. Pakliže má nějaký vážný vztah a žije s partnerem v domácnosti, jde samozřejmě modeling stranou.“
Co je na modelingu nejkrásnější?
„Mě ohromně baví. Cítím se v něm jako ryba ve vodě a dokážu se měnit jako chameleon pro každé focení. Umím se velmi dobře naladit. Každé focení dá modelce něco jiného, člověk se stále něco učí a jsem ráda, že jsem se touto cestou vydala. Dělám, co mě baví, a to by měl dělat nějakým způsobem každý člověk.“
Ale jaká část z toho vás baví nejvíc? Jestli focení, přehlídky…
„Samotné focení. Ať už do katalogu nebo magazínu. A to i v ateliéru nebo venku. Důležitá je hlavně dobrá nálada, člověk má pak pěkné vzpomínky.“
Fotíte i dost odvážné fotky. Jaký vztah máte vlastně k nahotě a kde jsou pro vás limity?
„Mám své hranice. S odvážnějšími fotkami jsem začala v roce 2013 pro Playboy. Nikdy jsem ale neměla nějaké vulgární fotky, nenechala bych se přemluvit do všeho.“
VÉMOLA: NAŠE SEZNÁMENÍ S LELOU
„Naše seznámení byla náhoda nebo spíš lest dnes už našich společných známých. Byl jsem zrovna po rozchodu a jedna známá mi ukázala blondýnu na Instagramu. A že se jí moc líbím a má o mě zájem. Byla moc pěkná, tak kamarádce povídám, ať mi domluví schůzku. Furt se nic nedělo, tak jsem to už nevydržel a napsal jsem jí sám, což jsem v životě neudělal, a Lela se mi ozvala. Tak ji zvu na kávu a povídám jí o kamarádce, jak mi ji dohodila. A ona na to: „Jaká kamáradka? Já tě vůbec neznám, nevím, o čem mluvíš. Takhle to vzniklo, takovou lží... Dlouho to netrvalo a na to kafe šla.“
