14°C
Sportovní manažer Sparty Sivok exkluzivně: Nebudu nikomu podkuřovat!
Tomáš a Tomáš, ikona a srdcař, mají přesvědčit nevěřící Tomáše, že Sparta zase začne vyhrávat tituly a trofeje. Rosickému s tím přišel pomoci Sivok.
Kemp Letenských v Bad Kleinkirchheimu, dánský kouč Priske a jeho suita valí na rudé hochy tréninkové dávky. Zpovzdálí tomu v družné debatě přihlížejí direktor Tomáš Rosický (41) a sportovní manažer Tomáš Sivok (38). Bývalý kapitán, který přišel do Sparty udělat šlapající kabinu. Během exkluzivního rozhovoru pro Blesk z něj čiší odhodlání semknout mančaft a máte pocit, že ví, jak na to.
Tomáši, experti i mimo Letnou o vás míní, že Tomášovi Rosickému pomůžete. Stane se vám, že se v něčem nesejdete? Třeba u hráče, nebo u situace v mužstvu?
„Určitě stane. Za ty tři týdny, co jsme spolu, se to už samozřejmě stalo. Ale já vždycky říkám, že máte nějakou cestu, a ta dohromady tvoří řekněme sto procent. Na té cestě musíte mít tak osmdesát procent společných cílů a představ. Kdybychom se shodli na třiceti procentech, tak bychom se furt rozcházeli. Na druhou stranu odlišné pohledy na věc mají své výhody.“
Jaké výhody?
„Ta výhoda je, že já mu můžu poradit u obránců, zatímco Tomáš daleko víc může říct svůj názor u záložníků. Trenér Brian Priske je bývalý obránce, takže má větší přehled o defenzivních hráčích a jeho asistent Thomas Nörgaard byl ofenzivní hráč, takže má blíž k ofenzivě. Takže to je super.“
Co obnášejí vaše porady?
„Já mám rád, když sedíme Rosa, hlavní trenér Priske nebo asistent Luboš Loučka a každý řekne nějaký poznatek. Je to konstruktivní. Třeba někdo řekne nějakou věc, nad kterou já ani moc nepřemýšlím. Tak si ji vezmu do hlavy a druhý den řeknu jo, tohle dává smysl. Člověk, který přijde a má na očích klapky, s takovým nemá vůbec cenu fungovat, když si nenechá do ničeho mluvit. Tím pádem je to egoista a může si to dělat sám."
A když vám to nedává smysl, ozvete se?
„Nikomu z nás by asi nic nedalo, kdybych tady byl a Tomovi všechno odkýval, to by byla blbost. Prostě se stane, že se rozcházíme. Já mu řeknu, hele, já to myslím takhle, a on řekne, hele já to vidím jinak. Samozřejmě, že musí být člověk, který to rozhodne, to je jasné, ale musí dostávat podněty, musí je umět přijmout a vyhodnotit. Mám svůj názor, protože na tréninku jsem každý den, takže Tomovi řeknu, jak to vidím. To byla i jedna z věcí, proč jsem do toho šel, že tady nebudu nikomu podkuřovat nebo někomu říkat to, co se mu líbí. Řeknu to slušně, ale tak, jak to cítím. Ať si to lidi přeberou, ti, kteří jsou kompetentní. Ať je to trenér, nebo Rosa.“
Jak tedy dělá Tomáš Sivok kabinu současné Sparty?
„Mluvím s klukama, což je náplň mojí práce. Abych je obcházel, abych věděl co se děje. Máme zahraničního trenéra, může tam být nějaká diskomunikace, ne všichni mají perfektní angličtinu, ne vždycky pochopíte, jak to trenér myslel. Zajímá mě i to, co si ti kluci myslí, protože jsem to taky hrál. V jaké chvíli se jak cítí, a nerozlišuju, jestli ten hráč je mladý, nebo starý, zkušený, nebo nezkušený. Pro mě je to podstatné. Přijdu za mladými Horákem a Večerkou i za zkušenými Čelůstkou a Pavelkou.“
Kam až ve zkoumání jejich nálady jdete?
„Vím, že hráč potřebuje pohladit. Zeptat se na fotbalové věci, na soukromé věci, na rodinu. Je hrozně důležité, aby se cítili dobře, a to neplatí jen o hráčích, ale i o realizačním týmu. Člověk by se měl zajímat i o kustoda, o maséra. Každý má svůj osobní život, a pokud tu práci dělá dobře, tak by aspoň občas měl slyšet slovo Děkuju.“
To je velmi dobrácký přístup sportovního manažera.
„Nemám rád to direktivní, že budu někoho sekat, hele, ty dělej tohle a tohle, jsi tady jen jako servisní člověk. Ano, je to servisní článek, ale to jsme tady všichni. Tak jako já. Proto si myslím, že to je pro každého člověka důležité slyšet, že dělá dobrou práci.“
Traduje se, že dnes hráči spolu tolik nejdou na pivo, a když už jdou, tak ne všichni, a v restauraci koukají do mobilů. Jsou hodně jiní než vy ve vaší době?
„Nechtěl bych to posuzovat. Naše generace byla jiná, tahle je také jiná. Teď tady ty telefony jsou a my se s tím musíme srovnat. Nemůžeme říkat hele, měli byste držet partu, měli byste to mít stejně jako my. Oni zase fungují jinak, třeba na playstationech. Hrají na tom turnaje. Přitom je to také teambuilding, nemusí se jít nutně na pivo. Ale já vím, kam míříte.“
Tak schválně, kam?
„My jsme v nároďáku byli v nějakém bodě, kdy jsme po každém tréninku chodili na kafe, a tam se nás sešlo třeba šestnáct. Povídali jsme si příběhy a seděli jsme tam třeba dvě hodiny. Pak už také začaly ty telefony a bylo to jiné. Mám děti a vím, že kolikrát se v těch telefonech uzavřou do svého světa a je to samozřejmě ohromně těžké. Myslím si, že už to nikdy nebude jako dřív. Musíme s tím počítat a myslím si, že kabina se dá udělat i jinak než tím, že budou všichni chodit na pivo. Ani hlavně to už podle mě nejde kvůli fyzické připravenosti.“
Proto, že by po flámu nevydrželi zápřah?
„Tak. Dnes se fotbal posunul do takové úrovně, že to vážně nejde. Aby dokázal jít dvakrát týdně na pivo a v dnešní intenzitě trénovat a hrát? To by ten hráč nedal. Dřív byl fotbal techničtější, nebyl tak rychlý, atletický a takticky svázaný. Dnes se řeší každý metr, kde stojíte nebo běháte. Ta doba je jiná a my s tím musíme umět pracovat. Myslím si, že i dneska ti kluci jdou třeba na zápisné, ale když budete někde chodit po večerech, tak na fotbal nebudete mít výkon.“
Mluvil jste o rodinách hráčů. Co ta vaše na to, že jste začal dojíždět z Českých Budějovic do Prahy? Syn tam hraje fotbal, budete na něj mít méně času.
„My jsme to doma probírali. Syn se vrací domů v pět. Takže já když budeme mít jeden trénink a udělám si na Spartě ještě nějaké věci, tak přijedu domů stejně jako on. Dcera také dělá sport, takže my se scházíme doma vážně až v těch pět. Náročnější to bude o víkendech, kdy jsem mohl jezdit na jejich sport, ale to k tomu patří. Uvidíme, jak to bude tenhle rok vypadat, nechtěl jsem rodinu hned tahat do Prahy. Kdyby to bylo z dlouhodobého hlediska neúnosné, tak se můžeme přestěhovat. Nechce se mi vytahovat děti z jejich prostředí, ale je fakt, že jsou odmala na cestování zvyklé a umějí si najít nové kamarády.“
To zní tak, že i manželka Michaela je s tím v pohodě. Je?
„Míša mě zná. Ví, že mám rád fotbal, že si ho beru do hlavy a že je to lepší, než abych byl doma nervózní. Jsme na sebe zvyklí, byli jsme pořád spolu i v cizině. Víte, mám několik známých, kteří se během covidu rozešli nebo rozvedli, ale my jsme to měli naopak v pohodě, protože jsme zvyklí být pořád doma. Máme víkendy takové, že jeden den máme sportovní a ten druhý nevylezeme z baráku. Takže ano, je pro nás trochu těžší, když nejsme spolu, ale Praha není po dálnici daleko.“
V kolik vstáváte, když jedete z jihu?
„Teď je příprava, takže když jsou tréninky, třeba dva dny přespávám v Praze, protože mám byt v centru. Uvidíme, jak to bude v sezoně. Máme sraz v osm. Chci být v půl osmé na Strahově, kde si rád zacvičím, takže z Budějovic vyjíždím tak v půl šesté. To znamená v pět vstávat a v deset jít spát. Kdybych šel spát o půlnoci, tak pět hodin spánku je pro mě hodně málo.“
