9°C
Kapitán zlatých hochů z Nagana Růžička slaví 60: Konečně jsem šťastný! Až na vztah s dětmi
Když vyhrával zlaté medaile jako hokejista a později jako trenér, celá republika mu ležela u nohou. Jenže minulou dekádu se začala aura Vladimíra Růžičky hroutit. Byl odsouzen za zpronevěru, kvůli rakovině přišel o manželku Evu a jeho děti mu dodnes neodpustily, že se v té době dal dohromady s o 25 let mladší Marií. »Růža«, jenž v úterý oslaví 60. narozeniny, ale tvrdí, že by nic na svém životě neměnil.
Když vám řeknu, že vám za pár dní bude 60 let, co to s vámi dělá?
„Beru to jen jako číslovku! Samozřejmě, že člověk je starší, to si uvědomuju. Ale zatím musím zaklepat, protože se cítím dobře."
Zdraví tedy drží? Léky na vysoký tlak prý berete už od puberty...
„Jo, od patnácti let. Když jsem hrál ještě hokej, tak jsem s tím na zdravotních prohlídkách trochu zápasil. Ale já jsem prošel v IKEM vyšetření čtyři roky po sobě, vždycky v létě na týden, a ani tam mi nezjistili, z čeho to mám.“
V rodině na to netrpíte?
„Moc se to neprojevuje, oběma rodičům bude už 81 let. Táta s tlakem jako mladší nikdy problémy neměl, ale je pravda, že mamka ho měla vždycky vyšší. Tak možná to mám po ní.“
Jak se udržujete v kondici? Pořád chodíte na golf a na tenis?
„Golf už nehraju, protože mě bolí ramena. Mám artrózu ramen, takže nemůžu zvedat ruce. Vlastně ani tenis nehraju. Když zvednu ruku při podání, tak to bolí. Mohl bych podávat jen spodem... No, takže toho moc nedělám, přitom golf bych si šel zahrát rád, to mě hodně bavilo. Ale aspoň že na ledě mě to tak nebolí, takže s hokejkou je to furt dobrý!“
Máte nějaký vysněný dárek, který byste k narozeninám rád dostal?
„Ani ne, já už mám všechno.“ (úsměv)
Na oslavy si také moc nepotrpíte, že?
„To máte pravdu.“
I po návratu z Nagana jste z celého týmu vypadal nejstřízlivější...
„Ale tam jsem i já slavil dost! (smích) Hned se mi vybaví ten dlouhý let z Japonska domů, kdy to vypadalo, že s námi letadlo spadne. Piloti za námi museli chodit a uklidňovat nás. Prostě blázinec!“
Přitom ten hokejový úspěch se ani nemusel udát, protože jste prý jako malý hrál raději fotbal. Je to pravda?
„Je. Hokej nakonec vyhrál, protože ten se hrál u nás v Litvínově, zatímco vrcholový fotbal byl až v Teplicích. A můj táta byl horník, takže chodil na směny do práce a nešlo to moc skloubit. Ale musím říct, že kdyby byl v Litvínově fotbal, tak bych ho určitě hrál!“
Kopání do míče se vám líbilo víc?
„Jo, hlavně proto, že jako děcka jsme si mohli kopat pořád za barákem, kdežto hokej se dal hrát venku jen přes zimu. A mě to s míčem hrozně bavilo, kdykoliv jsem měl čas, tak jsem hrál fotbal.“
Nakonec z toho ale byla hokejová kariéra, která vám začala hned strmě růst. Ve 20 letech jste byl hvězdou reprezentace a na krku jste měl stříbro jak z mistrovství světa, tak i z olympiády...
„Určitě to bylo díky podmínkám, které jsem měl. Ať už v Litvínově na stadionu, trenérsky, nebo i doma. Rodiče mi vytvářeli perfektní podmínky, abych se pořád mohl nějak zdokonalovat. Vždycky jsem se držel toho, co říkal táta: Když něco děláš, tak to dělej pořádně! A já chtěl dělat hokej pořádně, takže jsem se snažil pořád zlepšovat.“
Pořádný jste měl tehdy i knír...
(smích) „To byl spíš takový knír, že když někdo práskne dveřmi, tak mi to spadne!“
Nechal byste si ho ještě někdy narůst?
„Ne, ne. Já obecně na vousy moc nejsem, a i když vím, že teď se to nosí hodně, tak já se tomu vyhýbám. Mně vadí, jak to na tváři kouše.“
Tehdy ve dvaceti letech jste nebyl jenom hvězdou nároďáku, ale měl jste už i manželku a první dceru. Stihl jste se vůbec vyblbnout, nebo jste na to neměl pomyšlení?
„Jak říkáte, já jsem byl jiný typ. Nějaké diskotéky mě nezajímaly, byl jsem blázen do hokeje.“ (úsměv)
A jak jste se cítil jako takhle mladý rodič?
„Byla jiná doba, to se ani nedá srovnávat. Teďka se tomu říká mladý rodič, ale tehdy to bylo úplně normální. Naopak, když někomu bylo 25 let a neměl rodinu a dítě, tak to bylo divné.“
Tehdy už jste byl draftovaný v zámořské NHL. Uvažoval jste o emigraci? „Jednou, to bylo po mistrovství světa dvacetiletých 1982, které se hrálo v Minneapolisu. Tam jsem měl víceméně připravenou smlouvu, ale nakonec jsem se rozhodl, že pojedu zpátky. Já jsem vlastně nikdy nechtěl z Československa utéct s tím, že bych se nemohl už nikdy vrátit. Už jenom kvůli rodičům bych to neudělal.“
Díky tomu jste se mohl stát doma mistrem světa 1985. Co se vám z Prahy vybaví?
„Vždycky, když to někdo řekne, tak mi naskočí naše zlato a pak si vzpomenu na můj gól proti Sovětskému svazu. Vyhráli jsme 2:1 a já dal ten gól, jak si brankář Myškin povyjel z brány, upadl a já střílel víceméně do prázdné.“
Krátce po revoluci jste ale přeci jen do NHL odešel...
„To bylo hodně rychlé. 17. listopadu byl převrat, já necelý měsíc poté podepsal smlouvu s Edmontonem a v lednu už jsem tam hrál.“
Co vás v zámoří nejvíc překvapilo?
„Styl života, jako bych skočil do úplně jiného světa! Amerika v tomhle byla úplně jinde než Evropa, natožpak než Československo. Ve všem byla hrozně vepředu.“
A užíval jste si to, nebo jste z toho byl spíš nesvůj?
„Ne, ne, musím říct, že jsem si to fakt užíval! (úsměv) Byl jsem tam s celou rodinou, jel s námi i malý Vláďa, kterému bylo nějakých 10 měsíců. A hlavně jsem neměl žádné obavy, jako kdybych tam býval emigroval před převratem. Takhle jsem věděl, že se budu moct kdykoli vrátit do Česka.“
I rodině se v Americe líbilo?
„Jo, všechno bylo úplně v pohodě. V NHL to už tenkrát fungovalo tak, že hráč, který tam přijde, se může starat jen o hokej. Klub tedy dělal maximum pro to, aby rodina byla spokojená a hráči měli všechno, aby mohli podávat na ledě stoprocentní výkony.“
Nakonec jste v NHL strávil čtyři sezony. Když se ale podívám na vaši úspěšnou kariéru – není to málo?
„Víte co, asi jo... Ale na druhou stranu, já se pak chtěl vrátit, protože jsem už tam nedostával tolik příležitostí. V Edmontonu jsem měl smůlu na trenéra, pak v Bostonu jsem naopak měl štěstí na trenéra a také to tam bylo moje nejlepší období. Jenže pak se to bohužel vyvinulo tak, že čtvrtý rok jsem hrál v Ottawě, ale spíš nehrál, než hrál... A protože jsem byl vždycky zvyklý hrát hodně, tak jsem to zabalil a šel jsem zpátky. Koukat za mantinelem na druhé kluky, jak hrají, to mě fakt nebavilo.“
Přes Švýcarsko jste tedy zamířil do Slavie, která tehdy hrála druhou nejvyšší soutěž. Jak se borec z NHL dostane do I. české ligy?
„Ve Švýcarsku jsem s Zugem vypadl v play off, a protože se v Česku ještě hrálo, tak mě oslovil Ríša Farda, který Slavii trénoval. Samozřejmě, kdyby mě tehdy oslovil Litvínov, tak nad tím neváhám. Ale já žádnou nabídku nedostal.“
A tak začala vaše sešívaná éra...
„Přitom na Slavii to mělo být jen do konce sezony. Hned jsem jim řekl, že až se domluvím v Litvínově, tak tam odejdu. Ale v Litvínově jsem se nedomluvil, Slavia postoupila do extraligy, tak jsem v Edenu zůstal.“
Čtyři sezony jste hrál »jen« českou ligu, když si vás trenér Ivan Hlinka vybral v roce 1998 pro Nagano. Čekal jste to?
„Pro mě to bylo velké překvapení. Když se o tom začalo mluvit, tak jsem tomu nevěnoval ani pozornost. Ale pak mi Ivan řekl, že když pojedu na reprezentační akce a uvidí, že na to mám, tak pojedu na olympiádu.“
Neměl jste z toho obavy? Přeci jen šlo o turnaj století plný hráčů z NHL.
„Vůbec! S těmi hráči jsem v NHL hrál, takže jsem věděl, co mě tam čeká a nemine. Pravda, bylo to pár let nazpátek, ale že bych se bál, to nikdy! Vlastně jsem ani nějaké soupeře neřešil, protože mě vždycky zajímalo, abych hrál já co nejlíp. Navíc reprezentovat člověk nikdy neváhal. Hrát pro Česko nebo Československo je to nejvíc, co může být!“
V Naganu jste tým dovedl k triumfu jako kapitán. Pak jste dvě česká zlata vybojoval v roli hlavního kouče. Do toho jste šéfoval Slavii celých 15 let jako trenér a manažer – to je také unikát. Jenže všechno se to pokazilo kauzou Palaščák, tedy »500 tisíc na dřevo«.
„To byla bohužel věc, která mě hodně zasáhla. Pro ten klub jsem žil, pro ten klub jsem dělal všechno. A vlastně jen lidi, kteří na Slavii pracovali, věděli, jak to doopravdy bylo. Pro mě to byla srdeční záležitost a mrzí mě, že to takhle dopadlo.“
Tehdy okolo roku 2015 se to na vás valilo: Prohraný soud, pak vám na rakovinu zemřela manželka Eva a do toho se propíral váš vztah s novou partnerkou Marií. Bylo vám někdy hůř než v té době?
(přemýšlí) „Bylo toho hodně a bylo to hodně hořké. Člověk nikdy nečeká, že ho můžou takové věci postihnout. Ale víte, jak je život zkrátka nevyzpytatelný. Manželka zemřela, měl jsem strach. A našel jsem člověka, se kterým si hrozně rozumím a kterého miluju. (odmlčí se) Život jde dál, ale bohužel se s tím nesrovnaly moje děti.“
Když se zpětně ohlédnete, udělal byste v té době něco jinak?
„Já jsem dost zásadový člověk, takže bych asi nedělal nic jinak. Ale jak říkám, jsou tu ty děti... (přemýšlí) Mají na to svůj názor, se kterým se nedá nic dělat. Já si žiju svůj život a jsem za něj hrozně rád.“
Zocelilo váš vztah s Marií, že jste si v jeho úvodu museli tímhle projít?
„Přesně tak, ano. Na začátku to opravdu nebylo jednoduché. Jak pro mě, tak ale hlavně pro manželku. Ta z toho byla hodně překvapená a zaskočená, takže to nás zocelilo hodně.“
Postupem času se váš život začal otáčet zase k lepšímu. Měli jste svatbu, narodila se vám dcera Lejla...
„To je krása. Něco neskutečného!“
Užíváte si teď roli tatínka jinak než ve dvaceti letech?
„Samozřejmě mám víc času, ale jenom o tom to není. Člověk je zkušenější, životem obouchaný, takže si ty hodnoty trochu přehodnocuje. Teď to prožívám úplně jinak.“
Roste vám Lejla před očima?
„Určitě, určitě, je krásná. Hrozně si to s manželkou užíváme. Lejla je hrozně veselá, má šťastná očíčka. Když to vidíme, tak to je to nejkrásnější na světě!“
Takže jste zase šťastný?
„Je to tak! (odmlčí se) Jediné, co mě mrzí, jsou ty starší děti. Vídáme se, i s vnoučaty, ale bohužel to už není takové, jaké to bývalo dřív.“
