Na první pohled celkem potěšující, byť hořká zpráva. Národní tým do 18 let prohrál na MS se Švédy těsně 0:2, přičemž rozdílová trefa Seveřanů padla při dvojnásobné přesilovce a druhý gól až do prázdné klece. Vítězové přitom před pár dny deklasovali Kanadu 8:0. Takže dobrý? Ani ne. Detailnější průzkum už bolí. „Herně jsme byli o strašný kus za Švédy, navíc porážka jde i za trenérem Petrem, který to klukům dost zkazil,“ hlásí Jakub Čutta, někdejší obránce NHL, jenž sleduje důležitý turnaj přímo ve Švýcarsku a pro iSport.cz českou hru na MS rozebral.
Z jedné strany šlo v neděli o precizní výkon, podpořený skvělým představením brankáře Michaela Hrabala. Precizní v tom směru, že týmu Jakuba Petra dlouho vycházel daný plán. Urputná obrana, minimum ofenzivy a kreativity v ní, víra v nahodilý proměněný brejk. Mladí pánové dostali za úkol probránit se k solidnímu výsledku a když bůh dá, tak i k nějakému bodu. Nebylo k tomu úplně daleko, ale… „Rozdíl v předvedené kvalitě mezi námi a Švédy byl markantní,“ nerozpakuje se Čutta zmínit.
Na předvedený způsob boje jsou vždy dva pohledy. Zvolíte-li pragmaticky, hráčům lidově řečeno sdělíte, ať se hlavně do ničeho velkého nepouští, uvědomí si individuální převahu soupeře a sází na jistotu. Z čehož se může občas zrodit zázrak, spíš však přijatelná porážka jako v neděli, neboť hráz většinou dříve či později povolí.
Druhý způsob boje sází na férový svár, kdy se snažíte vynikajícímu soupeři vnutit svůj styl hry, pokusíte se ho překvapit svými záměry a fintami. Tady mnohem víc než v prvním případě hrozí, že dopadnete zle. Na druhou stranu sklidíte více sympatií a hráčům do budoucna otevřený boj dá mnohem víc. Minimálně získají výstižnější reálný obrázek o sobě samých. O tom, že švédská škola je pořád dál a na čem především je třeba pracovat, aby vlak se světovou konkurencí nemizel v dáli.
Protesty u arbitrů skončily fiaskem
Odvážnější plán zůstal v garáži. Češi přijali pokorně roli slabšího. Takže i přítomní skauti klubů NHL si zapisovali do notesů plusové poznámky o Švédech, k soupeřům neměli co, vyjma Hrabala. Tomu naopak málo odvážná česká taktika pomohla navýšit reputaci.
V brance vyváděl eskamotérské kusy, povolil až ve 49. minutě, kdy měl před sebou jen tři spoluhráče a pět šikulů ve žlutomodrém úboru. Oslabení mělo být původně klasické 4 proti 5, ovšem česká střídačka obdržela další trest za zdržování poté, co sudí odmítli být benevolentní vůči pomalému střídání. A vlastní gól byl na světě. Hotová kudla do zad.
Petr a spol. reklamovali švédský fígl, kdy jeden hráč míří na střídačku bližšími dvířky a nový naskakuje z druhých na led, získá tím vteřinu či dvě, snadněji tak zastavuje soupeře. Lehce diskutabilní. Na moment jakoby hraje v šesti. Teoreticky.
České protesty u arbitrů skončily fiaskem. „Kvůli ignorování pravidel v kombinaci s arogancí trenéra Petra přišli hráči o šanci sáhnout si na body,“ pálí Jakub Čutta. „Ta arogance spočívá v tom, že děláš věci, které nepatří do pravidel hry a ve finále na to doplatí hráči, což si trenér musel být vědom. Přesto šel od začátku do velkého risku a nakonec to zvenčí vypadá, že pod porážku se podepsali přísní sudí. Což je holý nesmysl.“
Podle Čutty v žádném případě nešlo o „vraždu“ zeber. „Naše střídačka si o trest koledovala delší dobu, trenéři záměrně zdržovali střídání od první třetiny, taky v průběhu utkání dostali napomenutí. Hraničních situací tam za celý zápas bylo několik. Nebylo divu, že sudím došla trpělivost a jednu dvojku našim udělil. Naprosto právem,“ soudí bývalý juniorský mistr světa, jenž ve Švýcarsku pracuje. „Při inkriminované situaci Švédové stáli dávno na buly a naši pořád na střídačce, do toho Petr stále gestikuloval. Co rozhodčím zbývalo? Bylo vidět, že i Švédové naše trenéry nechápou a ukazují jim, že prostě musí dřív střídat…“
V následné dvojnásobné převaze se přesně trefil Tom Willander. Být jeho rána jen o něco málo přesnější, Hrabal by ji také měl. „Chytal fantasticky a tady mu chyběl snad centimetr. Bylo to nádherně trefené o tyčku. Náš soupeř prokázal, že abnormálně věří ve vítězství, což v přesilovce prokázal.“
Krása hokeje, chválí Čutta Švédy
Seveřané jsou favoritem na titul, poskládali vynikající soubor, z nějž má hromada hráčů šanci projít dveřmi draftu k zajímavé budoucnosti v NHL. A podle toho se na placu chovají. „Švédi dominovali. Než aby jejich hráč zahodil puk jako náš, radši si nechá useknout ruku i nohu a vezme si hokejku do druhé ruky. Chci tím říci, že zatímco my hrajeme hokej tak, abychom v prvé řadě neudělali chybu, oni proto, aby na ledě tvořili a soupeře přehráli. Mají neustále hlavu nahoře, a i když je Švéd v nesnázích, výborným pohybem se dostane do lepší pozice, odkud znovu podniká novou akci, jde znovu směle dobývat,“ podotýká Čutta, jenž se po hráčské kariéře živí jako kouč dovedností.
Díky téhle výchově má švédský hráč po ruce vždy více řešení, zatímco Čech, jakmile neví, co dál, kotouče se zbaví. „Švédové pevně drží osnovu hry, diktují, jakým směrem se hra bude odvíjet. U jejich hráčů nepoznáte rozdíl v pohybu po ledě při držení puku či bez něj. Puk dostávají do pozic, kdy jim ho soupeř nemůže vzít. Kryjí si ho tělem, zároveň s ním bruslí, nevzdávají se ho. Pokud držíme puk my, okamžitě se díváme kolem sebe, komu ho honem předat, chceme se ho zbavit nahrávkou. Umění někoho obejít nebo uklidnit hru v případě potřeby je nám zcela cizí,“ vadí Čuttovi.
Skandinávci si kompaktním stylem poradili i s pyšnou Kanadou, kterou na startu turnaje úplně zdevastovali osmi góly. „Imponuje mi švédská znalost hry, umění vnímat danou situaci na ledě. Oni kolikrát pustí zdánlivě naslepo puk do míst, kde už si však najíždí další hráč. Nalákáte na sebe soupeře, těžiště hry jde za vámi, ale kotouč už míří úplně jinam a vy musíte hasit požár. Krása hokeje…“
Češi si po volném pondělku zkusí v úterý vyskočit na zámořský výběr (18.30), půjde jim zároveň o co nejlepší pozici do čtvrtečního čtvrtfinále. Zatím jim hrozí Američané a Finové. Kanada nemá na akci nejsilnější tým, řada špičkových hráčů doma válčí v play off, ale pořád je ze dvou třetin tvořena členy vítězného celku na posledním Hlinka Gretzky Cupu.
Výsledek bude důležitý, neméně ovšem projev Petrova týmu. Je třeba přidat na herní odvaze. Nešetřit s drzostí jako při posledním šampionátu dvacítek, kde Češi vydolovali stříbro. A naprosto zaslouženě, sebevědomou cestou. Osmnáctky ve Švýcarsku jsou zatím jiný příběh. Sázka na opatrnost proti favoritům vítězí. Nejen podle Čutty jde o špatný směr, jenž v hráčích zabíjí to zásadní: kreativitu.
„Zásadní problém nevězí v hráčích, ale v lidech, kteří náš hokej vyučují, především v trenérech. Dokud si oni budou honit své ego na úkor správného rozvoje dětí a výsledky pro ně budou jediným měřítkem úspěchu, tak naše děti nikdy nedostaneme z područí nesmyslného tlaku. A to už platí pro žáky. Což je špatně i z toho důvodu, že vám jsou všechny dovednosti k ničemu, pokud se bojíte, zda vám hokejová akce vyjde, nebo ne,“ říká Čutta a jedním dechem dodává: „Ta největší dovednost je síla nespoutané hravosti bez strachu z výsledků. Pak se totiž rodí ty nejbáječnější herní situace, kdy údiv diváků nebere konce a chtějí více. V tom okamžiku je i hráč na vrcholu blaha a neřeší, kde zrovna se daná situace odehrává. Jasně, jisté riziko pořád existuje, ale síla okamžiku je silnější a převezme otěže před strachem. A to je něco, na co bychom se měli zaměřit. Zbytek věcí se naučíme z daných zkušeností,“ dodává bývalý renomovaný obránce.
