12°C
Olympijský šampion Mečíř (60) o rodině, rybách i moderním tenisu: Přežijí jen nejsilnější!
Plejer, z něhož měla nahnáno největší tenisová zvířata. Smolař, co musel v šestadvaceti ukončit kariéru. Chlap, který přes všechny útrapy na noblesní hru nezanevřel. A rybář, jenž by za nic nevyměnil pocit klidu, kdy u tůně nahání dravce a pozoruje cvrkot matky přírody. Miloslav Mečíř (60)!
Olympijský šampion ze Soulu 1988 sice vypadá klidně jako želva, na kurtu se však přeměnil v šelmu. Elegantní a precizní, až si vysloužil přezdívku »Velká kočka«. Však také říká, že jeho největšími úlovky nebyli šupináč ani sumec, ale Wilander s Edbergem. „A Lendl,“ připomněl v rozhovoru pro Blesk. Ve stověžaté metropoli slavil coby ctěný host a šéf Slovenského svazu 120. narozeniny legendárního klubu LTC sídlícího v malebných Letenských sadech.
Jak často se do Prahy dostanete?
„Poměrně dost, poněvadž tady žije dcera a vnuk začal chodit do druhé třídy základní školy. I já tu mám nějaké zázemí.“
Vaší manželkou je někdejší tenistka Petra Tesařová, takže československá linka se rodinou line dál.
„Dcera chodila do školy v Bratislavě, pak se ale při studiích ve Švédsku seznámila se Znojemákem. Dali se dohromady a žijí v Praze.“
Všichni dohromady jste letos oslavili vaši šedesátku…
„Já na tyhle věci moc nejsem. Nejradši mám, když se třeba potkám s lidmi, s nimiž jsem se dlouho neviděl. Máme si o čem popovídat.“
Zahrajete si ještě tenis?
„Málo. Sice jsem šéftrenér, léta jsem vedl daviscupový tým a v reprezentaci jsem vlastně stále, ale především proto, abych případně poradil někomu, kdo si neví rady.“ (úsměv)
Když už vlezete na kurt, berete si stále vaši tradiční dřevěnou raketu?
„Raket mi rukama prošlo mnoho. Když si ale chci opravdu s chutí pinknout, vezmu si tu dřevěnou. Přirostla mi k srdci.“
To je super.
„Ona totiž reaguje stále stejně. Oproti moderním grafitovým raketám jde o obrovský rozdíl. Úplně jiný pocit. Opravdu. Něco jako dobře vychozené boty.“
Ty jsou taky důležité. Zvlášť, když jste prezidentem Slovenského svazu. To se asi nachodíte ažaž, že?
„Na městské úřady, radnice, aby podmínky v klubech byly na úrovni. Snažíme se pro tenis od státu něco vydupat. Jak se říká, doba je náročná, ale když kolem sebe máte dobrý tým, je to snazší.“
„Tenisu jsem vděčný za krásný život.“
Říkat si o prostředky s vaším jménem, to musí být brnkačka, ne?
(smích) „Víte… Často se lidi chtějí vyfotit, dát podpis, ale tím to hasne. Váží si, že tam přijdu, jenže možnosti na úřadech i firmách jsou limitované.“
Kariéru jste kvůli zádům musel ukončit už v šestadvaceti…
„Ale nikdy jsem na tenis nezanevřel. Vždy mě bavil. Bilo mi pro něj srdce. Neměnil bych jediný okamžik. Jsem vděčný, že jsem díky němu poznal svět, odlišné kultury a plno lidí. Krásný život.“
Stihl jste toho hodně. Však se o vás také obdivně vyjadřují Wilander, Edberg, McEnroe i další ikony.
„Vážím si toho. Se všemi se i po letech velmi rád potkám. Když se vidíme, máme z toho radost jako malí kluci. Je fajn, že i velcí hráči, s nimiž jsem absolvoval dost zápasů, mají vzájemnou úctu. Respekt zůstal.“
Hodně z nich je teď televizními experty…
„Mats má dokonce autobus, se kterým jezdí po největších turnajích. Má na tom postavený určitý byznys a ještě stíhá sportovat. Zaběhl maraton.“
Prostě chlap ve formě, co?
„To poznáte, kdo se po kariéře přestane hýbat, a kdo stále sportuje.“
Jak jste na tom vy?
„Zajdu si na hokej, rád lyžuju a teď se snažím docela dost plavat. Musím! Kdybych nic nedělal, bolelo by mě celé tělo. Stačí krátká pauza a jsem rozlámaný.“
Rád vzpomínáte na prázdniny, které jste trávil u prarodičů nedaleko Hronu. Dědeček vás tam naučil rybařit. Snažíte se být jako on?
„Vnuk chytá ryby od tří let, kdy zkoušel bič. K vodě sedne i s malou sestřičkou. Sem tam něco vytáhne. Ryby jim chutnají, takže malá za mnou vždycky přijde a řekne: Chyť nějakou rybičku.“
A vnučku nejde zklamat….
„Baví mě to. Oba mi asistují a nutí mě, abych šel chytat.“
„V životě se musíte stále něčemu přizpůsobovat.“
Vy jste býval vášnivý rybář. Platí to stále?
„Už na to mám méně času. Větším relaxem pro mě je, jít si zasportovat. Taky se mi zdá, že příroda je jiná, ryb ubylo. Chystám se, že na ně zajdu v Praze. Přivezl jsem si udice, vyřídil povolenku, takže možná s vnukem vyrazíme do Troje.“
Jaký způsob lovu preferujete?
„Přívlač. Chodil jsem i na mušku. Při ní si většinou užijete čistou vodu, krásné kulisy, nestojíte jenom na jednom místě. Rybaření je o soužití s přírodou. Je skoro každý den jiná. Jaro, léto, podzim zima. Mám to rád u Dunaje a koukal jsem, že rybáři jsou hodně i na Vltavě, s níž nemám zkušenosti. Musím je nabrat. Slyšel jsem, že je v řece hodně druhů ryb. Dokonce i hlavatky!“
Když se vás zeptám na nejcennější úlovek tak odpovíte: Wilander, Edberg, že?
„A Lendl!“
Vedete k tenisu i vnoučata?
„Zahrál jsem si s oběma. Robert hrál trošku víc a občas si chodí zahrát na Spartu, ale není to nic organizovaného. Spíš na zkrácení volného času.“
S manželkou si sem tam pinknete?
„To už ne. Když přestala na závodní úrovni, nechala toho. Ani se synem moc nehrála. Pokud jsem byl na cestách, raději domluvila trenéra. Na tenis chodí jen občas. Bere ho společensky. Dala se na právo, to ji baví nejvíc.“
Jak by se vám líbila dnešní doba jako hráči? Nynější generace mnohdy remcá, jak nabitý program mají…
„I za naší éry bylo turnajů hodně. Taky si někteří hráči stěžovali. Pamatuju, že jsem hrál semifinále US Open v sobotu v noci a druhý den po obědě bylo finále. Skoro jste se nevyspali. Patří to k tomu. Turnaje prostě budou, hráči z nich žijí. Podle mě se to dá vydržet. Dneska se dá zkritizovat všelicos, ale jen nejsilnější přežijí.“
Vypadáte jako dokonalý pohodář. Co vás zaručeně rozčílí?
„Tolik věcí… Nebudu o nich mluvit, abych se nevytočil. (smích) Snažím se vnímat pozitivní stránky života, těšit se z každého dne. Když jdu k doktorovi, řekne mi, abych se podíval do občanky, kolik mi je. V životě se musíte stále něčemu přizpůsobovat. Kdo to umí, je spokojenější. Kdo ne, ten nadává.“
