Všech čtrnáct osmitisícovek zdolal bez kyslíku – jako teprve patnáctý člověk na světě! I proto Radek Jaroš (61) o Kláře Kolouchové, již při pádu jedna taková lahev explodovala, nemluví zrovna vybíravě. „To, co dělala, nevím, jak nazvat. Jsou to výstupy, ale není to horolezectví,“ řekl pro Seznam Zprávy. O čem dalším tam slavný dobrodruh mluvil?
O kyslíkovém dopingu
„Jít s kyslíkem a bez, to se nedá vůbec porovnávat. Kdyby na Tour de France někdo jel na elektrokole, tak asi víte, co je to za ostudu. Zatímco ve výškovém horolezectví se takovýmto lidem říká horolezci. Pro mě je horolezec člověk jako Mára Holeček, Zdeněk Hák, Radoslav Groh nebo třeba i já, kteří jsme lezli odmala na skalách.“
O zkušenostech
„Čím víc jsem rekreační lezec, tím je pravděpodobnost zkažení pohybu větší. V horách to znamená průšvih s fatálními následky. Můžete mít sebelepší techniku, ale v určitých místech musíte přecvaknout na jiné lano. Když si někdo jednou nebo dvakrát vyjede do himálajských hor si něco vyšplhat a mezitím žije obyčejný městský život, tak to je sakra rozdíl.“
O pravém lezení
„Na Nanga Parbat po mně natáhli přes čtyři kilometry fixních lan. My s parťákem lezli všechno buď bez jištění, nebo s tím, co jsme si tam pověsili do těžkých úseků sami. To je horolezectví!“
O tom, co mu vadí
„Ať si každý dělá, co chce, ale ať pak o tom mluví, tak, jak to bylo. Pokud je nepodrobíte křížovému výslechu, tak řeknou: Byl jsem na Everestu. A tečka. Pro 99 procent lidí jsou pak ve stejné kategorii jako Reinhold Messner. A to je to, co mi na tom vadí. Že nikoho vlastně nezajímá, jaké je za tím zázemí. Pro ně je to hrdina. A to je falešné.“
O jejím plánu
„Obrovské množství lidí bohužel padne jako Klára. U ní jsem se také překvapivě dověděl, že chce vylézt všechny osmitisícovky. Ono to možná také bylo tím, že první tři jí šly. Já z prvních čtyř měl tři neúspěšné. U ní to bylo naopak. Pak si člověk myslí: Hele, vždyť ono je to jednoduché. Není. Ani se šplháním po lanech.“
O Nanga Parbat
„Byli jsme v pěti tisících metrech a najednou můj parťák říká: Ty vole, lavina, fotíme! Rychle jsme ale pochopili, že jsme v pr*eli. Utíkali jsme deset metrů, pak nás lavina semlela. Zachránilo nás obrovské štěstí. Tři sta metrů od nás byl hřeben, který tělo laviny odvedl stranou. Nás smetla vlastně jen tlaková vlna. Člověk potřebuje v životě štěstí. Jakmile ho nemá, tak je prů*er. Nestačí být jen zdravý a připravený.“
O nemístné kritice
„Když jdu ráno do továrny, pak do hospody a z hospody domů zdrbat rodinu, co udělala špatně, tak toho nebezpečí v životě moc není, ale ani těch prožitků. Buďme upřímní a realisti: Tento život žije celkem dost lidí, kteří nás pak na sítích hejtují, jací jsme nezodpovědní blázni, jak si máme platit operaci sami. A přitom mají 120 kilo a jejich léčba stojí mnohem víc než amputace sedmi prstů.“
Galerie
Související články
Články odjinud
