Nová autobiografie Jaromíra Jágra. O nastavení mysli superhvězdy, co se nebála zpražit přísného trenéra: Občas jsem byl sráč!

„Nikdy jsem nesnil o tom být nejlepší. Já to prostě věděl. A nikdy jsem se vědomě nevydal na cestu. Já po ní šel ještě dřív, než jsem si uvědomil, že vůbec nějaká existuje. Měl jsem to v sobě zakódováno odjakživa. Bylo to v mé DNA. Nemusel jsem k tomu nijak dospět, nemusel jsem nic hledat, nemusel jsem si z ničeho vybírat, neměl jsem žádné dilema. Prostě za mě ty dva první kroky opravdu udělal někdo jiný. Kdo to byl? To nevím. Ale nejspíš Bůh…

Během kariéry jsem žádným přehnaným respektem nikdy netrpěl. Občas jsem se – z dnešního pohledu – choval jako sráč. Vážně. Jenže v tu dobu mi to tak vůbec nepřišlo. Byl jsem jako přepnutý. Jako by někdo jiný seděl v mé hlavě a držel volant. Já jen šlapal na plyn.

Pokud chceš být nejlepší na světě, nemůžeš pořád vypadat jako premiant z církevního gymnázia. Je to úplně jiné nastavení. A je to také pořádný rozdíl. Pamatuju si jeden zápas – vedli jsme 3:0, měl jsem tenkrát tři střídání a z toho dal dva góly. Hrál jsem v naprostém laufu, všechno mi vycházelo. Pak přišla přesilovka. Vstal jsem, připravený a přesvědčený, že na led musím.

Ale Scotty Bowman ukázal na jinou pětku. A tak jsem se rezignovaně rozvalil na střídačce, rozvázal si brusle — demonstrativně, jak jinak — a koukal před sebe do prázdna. Po přesilovce na mě Bowman houknul: „Jdeš na led.“ „Nemůžu, tlačej mě brusle. Dneska už hrát nebudu,“ odpověděl jsem mu. Oči se mi při tom zalily slzami. Měl jsem hrozný vztek, cítil jsem nespravedlnost a bezmoc. Myslím si, že ty moje slzy viděl. A byl to natolik velký a zkušený trenér, že celou situaci pochopil a přešel ji.“

Kevine, jdi do p*dele

„Uznávám, že zejména kouč Penguins Constantine to se mnou neměl vždycky úplně jednoduchý. Třeba jako během play off na jaře 1999. Tehdy jsme hráli proti Torontu. Po druhé třetině jsme doma prohrávali 2:3. Constantine mě navíc stáhl ze hry. Rozpálilo mě to úplně doběla. „Víš co, Kevine? Jdi do prdele!“ vyjelo ze mě během zápasu směrem k trenérovi. On se na mě prudce otočil. A jak tam stál, najednou přestal mluvit a nakonec i koučovat. Po třetině jsem si na něho počkal:„Můžeš mi vysvětlit, co to jako předvádíš? To si z nás všech děláš prdel, žes přestal koučovat? To nás v tom jako chceš nechat?“

Zabodl do mě oči a skrz zuby procedil: „Na mě nebudeš takhle řvát! Je ti to jasný?“ „Dobře, dobře...“ povídám mu. „Ale uvědom si konečně, jakou výhodu máš proti hlavnímu kouči na druhý střídačce,“ odpověděl jsem mu. Překvapeně zamrkal: „A to teď přesně myslíš co?“ „No máš přece v týmu mě,“ řekl jsem mu suše a odkráčel do kabiny. Myslím, že úplně nevěřil vlastním uším… No a pak jsme v poslední třetině zápas otočili. Nejdřív jsem vyrovnal na 3:3 a pak jsem nahrál Jirkovi Šlégrovi na vítězný gól.“