Když se ve dvanácti letech vrátil z Německa do rodného Uherského Hradiště, čelil závisti. „Protekční synáček,“ říkali si závistivci o Michalu Kadlecovi (35), oháknutém v oblečení od Adidasu. Táta Miroslav byl jedním z hrdinů stříbrného EURO 1996, bundesligovým šampionem s Kaiserslauternem. Jeho potomek si však razil cestu za slávou sám. Úspěšnou kariéru dohrává ve Slovácku, kde s přítelkyní Klárou zplodil syna Michaela, koupil dům a je mu fajn. A ještě nekončí.
Vyrůstal v Německu, zblízka poznal život v metropolích Česka i Turecka. Michal Kadlec ale nikdy nezapomněl, kde je opravdu doma. Po Uherském Hradišti drandí za teplého počasí na koloběžce, a když si s partnerkou potřebují oddechnout v péči o malého syna, šoupnou ho naproti na hlídání babičce s dědou.
Ano, vicemistr Evropy vozí kočárek s vnoučkem. Fotbal je teď i u Kadleců na vedlejší koleji. „Je to jako život po kariéře,“ soudí stoper Slovácka v rozhovoru pro iSport Premium. Mluví mimo jiné o vydařené sezoně svého týmu, atmosféře ve Spartě i divokých zážitcích z angažmá v tureckém Fenerbahce.
Zvykl jste si na omezený život v době pandemie koronaviru?
„Člověk se s tím sžívá, nikdy to nezažil. Nevidíte se s mančaftem, soustředíte se sám na sebe a plánujete, co budete dělat. Je to takové volno v průběhu sezony, kdy se udržujete a nemůžete si hodit nohy nahoru. Přemýšlel jsem o tom. Je to zajímavé. My jsme se učili ve škole o světových válkách. Naše děti se jednou budou učit o koronaviru, že byla omezení ještě větší než za dob válek.“
Co vám nejvíc chybí z běžného života?
„My sportovci jsme zvyklí na režim. Trénink, každý den nějaký zápřah. Když z toho vypadnete, je těžké se motivovat třeba k běhání. Už nevstáváte v sedm, v osm hodin, ale v klidu později. Tým je navíc jako vaše druhá rodina, půlku času trávíte se spoluhráči. Pro mě je to něco jiného, je mi pětatřicet. Nehrotím to. Jsem aspoň víc doma, užiju si malého. Kdybych byl mladší a měl po sezoně našlápnuto například k přestupu do zahraničí, bylo by to celé ještě daleko horší.“
Takže to snášíte relativně dobře.
„Chodím běhat, například do Kunovského lesa. Jednou jsem byl na Rochůzu. Tam sice nikoho nepotkáte, ale je to nahoru dolů. Před nějakou dobou jsme se posmívali Číňanům nebo Japoncům, když šli po Praze a měli roušky. Dnes se to otočilo. Kdo ji nemá, na toho se ostatní blbě dívají. Pořád se točíme v kruhu a nikdo neví, jak z toho ven. Snad vědci brzy na něco přijdou a bude to trvat co nejkratší dobu. Pro nás by bylo nejjednodušší říct, že je konec a dva měsíce se nebude hrát. Nemuseli bychom se udržovat, když ani nevíme na co. Mohli bychom tělo vypnout, odpočinout si a za daný čas se zase začít naplno připravovat. Na dohrání této sezony anebo na začátek nové. Musí přijít nějaké rozhodnutí.“
Jaké byste uvítal?
„Všech šestnáct týmů se asi nedomluví. Každý má svůj pohled. Slavia by asi chtěla ligu ukončit. Plzeň ji dohrát se vším všudy, protože vycítila šanci na titul. My můžeme být docela v klidu. Samozřejmě chceme být co nejvýš, ale jestli budeme šestí nebo sedmí, je relativně jedno. Nejsme na sestup, pohybujeme se nad očekávání vysoko. I když to klidně mohlo být ještě lepší. Vlasta Daníček nám jako kapitán přeposílá vyjádření LFA. Podle mě by nebylo dobré něco teď rychle honit. Vezměte si, že jste dva měsíce nepotkali balon a potom byste najednou hráli středa-neděle. Možná by se polovina hráčů hned zranila. Navíc by se hrálo bez diváků. Mělo by to nějaký smysl? Upřímně řečeno, nechtěl bych to řešit.“
Slavný táta? V chlapském fotbale je to jedno
Strávil jste roky v Praze, v Istanbulu. A stejně jste se vrátil do Uherského Hradiště. Vás nelákalo trvale žít v rušné metropoli, se všemi vymoženostmi a zábavou?
„Je paradox, že moje sestra bydlí v Praze a já v Hradišti. Všichni tvrdili, že se sem nikdy nevrátím. Hrál jsem za Leverkusen a byla fáze, kdy jsem si říkal, že zůstanu v Německu. Ale když jsem viděl, jak fungují rodinné vztahy na dálku, moc se mi to nelíbilo. Chtěl jsem mít
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
