Fenin: Skočil jsem do tmy

Cítíte před startem sezony formu?
„Jsem hlavně rád, že jsem zvládl přípravu bez nějakého zranění, protože to bylo docela náročné. Samozřejmě mě těší, že si mi zatím daří i střelecky. Když je člověk unavený a daří se mu, tak se s vyčerpáním lépe vyrovnává. A gól proti Palermu potěší ještě víc.“

Do týmu přišel nový útočník, zkušený Řek Nikos Lyberopulos. Nezměnila se vaše pozice?
„Konkurence je dobrá pro všechny. Ovšem my hrajeme systém s jednou špicí a spodním podhrotovým útočníkem a Lyberopulos hraje na pozici Amanatidise, takže se střídají spolu. Vypadá to, že pokud trenér nezmění herní styl, což zřejmě ne, mohl bych být znovu v základu. Udělám proto vše. Jinak se kádr moc nezměnil, kromě Lyberopulose přišli jen další dva kluci. Třeba šikovný záložník Ümit Korkmaz, který hrál na EURO za Rakousko.“

Jak reagovali ve Frankfurtu na incident v baru Kozička? Šéf klubu sliboval, že si s vámi promluví.
„Nikdo se k tomu nevracel. Jen když jsem přišel poprvé do kabiny a podával jsem ruku hlavnímu trenérovi, tak k němu přiběhl asistent a řekl mu, ať si dává pozor. Spíše se tomu všichni smáli. Tady s tím nebyl jediný problém, nikdo mi nedomlouval, nikoho to nezajímalo.“

Na soustředění v Korutanech jste zažil i nezvyklý mentální trénink, že?
„Ano, nečekal jsem to a vůbec jsem to neznal. Školil nás člověk, který spolupracuje s německým národním týmem a házenkářema, kteří získali na mistrovství světa zlato. Bylo tam hodně teorie, ne všechno jsem se svou němčinou zachytil, ale asi polovinu jsem pochopil. No a druhá část se odehrávala v lese.“

Co jste tam dělali?
„Motto celé akce bylo, že člověk nikdy nedokáže nic sám. Na stromě, asi v dvanáctimetrové výšce, byla upevněna taková plošina, na niž jste musel vylézt po žebříku. Ten byl ovšem pouze z provazů a nikdy bych tam sám nevylezl. Museli jsme se navzájem přidržovat. Shromáždili jsme se pod žebříkem do kruhu, tam každý zakřičel bojové heslo a řekl, co chce v sezoně udělat pro tým, a co pro sebe. Když jsme pak vylezli na tu plošinu, museli jsme z ní skočit dolů jakoby do tmy a chytit se speciální kladky. Ale byli jsme zajištění.“

Neměl jste strach?
„Ne, ne, já nejsem ten typ, co se bojí výšek. Mě něco takového vždycky bavilo. Jednou bych si chtěl skoéčit i s padákem. Ale byli tam čtyři kluci, kteří se hodně dlouho překonávali a stáli na plošině asi pět minut. Nakonec ovšem skočili všichni.“