Šmicer o přestupu do Lens: Slavia přišla o obrovské peníze, měl se mnou jít i Poborák

Kontrakt s Lens podepsal ještě před slavným EURO 1996. Po turnaji kamarádi z reprezentace přestupovali do evropských velkoklubů, mohl i on. Vladimír Šmicer ale nikdy nelitoval. Ve Francii narazil na štěstí. S klubem z malého města získal mistrovský titul i Ligový pohár.

Vydělával patnáctkrát víc než ve Slavii. Život a fotbal si užíval. Dodnes vzpomíná na fanoušky. „Když jsme v roce 1998 vyhráli titul, v pět ráno jsme přiletěli zpátky a ve tři hodiny ráno na nás na stadionu Bollaert čekalo čtyřicet tisíc lidí. To tě jako hráče dostane,“ poutavě vypráví.

Jak vzpomínáte na úplně první kontakt s Lens? Jak se tenkrát přestup upekl?
„Když jsme se Slavií hráli na podzim 1995 Pohár UEFA, po domácím zápase jsme jeli na odvetu do Lens. Po postupu mi můj manažer Pavel Paska říkal, že jsem se jim líbil. Věděli, že mi za půl roku končí smlouva, tak se ptali, co bych říkal na letní přestup. Jejich sportovně-technický ředitel Jean-Luc Lamarche nás měl vysledované už z jednadvacítky – mě, Karla Poborského i Radka Bejbla. Když jsme hráli proti nim, zaměřil se na nás ještě víc a původně chtěl koupit mě i Poboráka. Jenže já neměl prodlouženou smlouvu, zatímco Karel odjel na EURO 96 a tam naprosto vystřelil. Lamarche mi pak říkal: Karel už pro nás byl po šampionátu drahej.“ (směje se)

Když za Poborským dorazil během EURO 1996 sám Alex Ferguson, je pak těžké dát přednost Lens před Manchesterem United.
„Jasně, to nešlo. Už ho přetáhnout nemohli. V prosinci přijeli zástupci Lens do Prahy na jednání – prezident klubu společně s Lamarchem. Seděli jsme v hotelu Intercontinental v Pařížské ulici. Chtěli mě poznat a ptali se, co na to říkám. Byl jsem nadšený. Z našeho dvojzápasu jsem věděl, jaký mají tým, že hrají na špici francouzské ligy a pravidelně nastupují v Evropě. Viděl jsem jejich stadion i fanoušky. Lens samozřejmě nebylo Monako, ale poctivý klub se skvělými příznivci, kde to stálo na tvrdé práci, ne na namyšlených hvězdách. Tenkrát jsem objektivně cítil, že ještě nemám na to jít do obřího velkoklubu a rvát se o místo s hvězdami. Lens pro mě představovalo ideální postupný krok.“

Prolétlo vám hlavou po úspěšném EURO 96, že jste se možná s podpisem smlouvy unáhlil?
„Ne, vůbec. Jasně, kluci dostali skvělé nabídky – Poborák šel do Manchesteru United, Pavel Nedvěd do Lazia, Radek Bejbl zase do Atlétika Madrid. Jenže já v kvalifikaci odehrál vlastně jen dvacet minut v jednom zápase a na samotném EURO jsem spíš střídal. Od začátku jsem hrál až ve čtvrtfinále a semifinále. Cítil jsem, že na tak obrovské kluby ještě nejsem připravený, takže jsem s tím neměl sebemenší problém. Klukům jsem to přál, v turnaji odehráli klíčovou roli – Poborák, Méďa, Bejbl… Zájem o ně byl logický. Já měl svoje jisté, do Francie jsem se moc těšil a nikdy jsem svého rozhodnutí nelitoval.“

Chtěl jsem se vyrovnat Vízkovi

Jaká to byla životní změna? V Česku bujela divoká 90. léta se vším všudy a vy jste najednou odešel do západní Evropy.
„Těšil jsem se a měl obrovskou chuť se prosadit. Než jsem do Francie odjel, měli jsme s Pavčou (manželkou Pavlínou) svatbu, takže to byl začátek nového života ve všech směrech. Lákala mě nová řeč, noví lidé, jiné zvyky, jiné jídlo – chtěl jsem to všechno objevovat. Fotbalově jsem si věřil. Navíc přijetí v klubu bylo skvělé.“

Všechno do sebe zapadlo, viďte.
„Samozřejmě tam byla i lehká nervozita. Tchán Ladislav Vízek ve Francii hrál, tak jsem mu chtěl dokázat, že na francouzskou ligu mám taky. Hned od prvního tréninku jsem ale viděl, že to půjde a že na kvalitu spoluhráčů mám, což mě uklidnilo. Bavil mě fotbal, těšil jsem se na stadion i na to, že se naučím francouzsky. S tím stadionem to ale byla komedie.“