Buček po otřesu mozku: Bylo to zbabělé

Z tribuny se zdálo, že srážka byla víceméně smolná, jak si celou situaci pamatujete vy?
„Abych řekl pravdu, jsem za to na Rabušice hodně naštvaný. Já vím, že je to mladý kluk, který bojuje o svou budoucnost. Tohle mi ale od něj přišlo zbabělé.“

Myslíte si, že neměl v úmyslu bojovat o míč?
„Nemohl se k němu dostat, to mu přece muselo být jasné. On se snaží být tvrdý, ale taky by se mu mohlo stát, že někoho brzy sejme a úplně zmrzačí. Mě to stálo nějaký lehčí otřes mozku, budiž, ale byla to taková pecka, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. Třeba zlomenýma rukama nebo nohama. Takový Tomáš Řepka hraje taky tvrdě, to k tomu samozřejmě patří. Ale on sám říká, že po jeho zákroku není žádný hráč déle než jeden den mimo hru.“

Pokud bylo Rabušicovo gesto dobře patrné, za zákrok se vám omluvil. Přijal jste tuto omluvu?
„Ale ano, to všechno beru, omluvil se mi asi několikrát. Ale to nic nemění na věci, že takových zákroků přibývá a jsou hrozně nebezpečné. Já taky můžu vyletět na centr, někoho přitom úplně bezohledně sejmout a pak se mu omluvit. Ale přece něco takového nebudu dělat, ne? Když toho hráče zmrzačíte, co si z toho vezme, že se mu omluvíte? A tohle prostě nebyl souboj o míč, k tomu jsem měl blíž a Rabušic to musel vědět.“

Kam přesně vás udeřil?
„Do spánku, nebo někam tam za ucho. Byla to pořádná rána.“

Ve hře jste ale nějakou dobu pokračoval, až po chvíli jste si řekl o vystřídání. Přitížilo se vám?
„Myslel jsem si, že to odezní. Bezprostředně po tom střetu jsem si říkal, že to bude dobré, ale jen jsem se postavil na nohy, cítil jsem, že je zle. Viděl jsem před sebou postavy, ale obličeje jsem nerozeznal. Jako když v televizi rozostřují tváře lidí, které nechtějí ukázat. Říkal jsem si, že to přejde, ale bylo mi naopak hůř a hůř. Nemělo cenu riskovat. Spoluhráčům bych mohl pokazit zápas. A sám sobě bych mohl taky ublížit. Do kabiny jsem pak potřeboval i doprovod.“

Otřes mozku, byť lehčí, pro vás není ničím neznámým, že?
„Před třemi lety jsem narazil hlavou do tyče v zápase našeho béčka. A byl z toho zase lehký otřes mozku. Měl jsem tehdy nařízeno být týden v klidu, ale protože se béčko zachraňovalo v soutěži, chtěl jsem pomoct a postavil jsem se do branky. Ale byla to tehdy chyba. Necítil jsem se vůbec dobře. Měl jsem se raději doléčit.“

Jak dlouhá léčba vás čeká nyní?
„Nevím. Není mi ještě úplně dobře. Cítím se takový divně roztěkaný, nebo jak bych to popsal. Ten stav zná asi jen ten, kdo to zažil. Není to prostě ono. Mám být týden v klidu. V úterý jsem zůstal doma, ve středu půjdu na Bazaly domluvit se s trenérem, co a jak dál. V nejbližším utkání chytat asi nebudu.“